Jackie jsem nenáviděl. Nekonečné sledování toho, jak Natalie Portman bezcílně bloudí po honosných chodbách mě naprosto minulo, a snaha o zachycení paralyzujícího žalu šla natolik mimo mě, že jsem si při sledování připadal umrtvenější než JFK. Na podobných principech stojící nakouknutí do neveselého prožívání princezny Diany tedy snadno mohlo dopadnout stejně, a to navzdory chválenému výkonu Kristen Stewart v hlavní roli.

Ta si svým výkonem říká o množství cen – nominaci na Zlatý glóbus už získala a nejspíš ji nemine ani ta oscarová. Její uchopení Lady Di je tísnivé, uhrančivé, soustředěné, neuroticky vycukané – na jednu stranu tedy na první dobrou dává najevo pocity, s nimiž se Diana v královské rodině musela neustále potýkat; zároveň však její výkon vykazuje výrazné podobnosti s kreací Natalie Portman v Jackie, což leckterým divákům nemusí vyhovovat. Pro mě osobně se jednalo o trochu fyzicky nepříjemný zážitek, ale uznávám jeho důležitost pro sdělení, jež chce Larraín předat.

Spencer: FOTOGALERIE

Jenže právě v onom sdělení tkví největší problém snímku. Bezmála dvě hodiny sledujeme citlivou, křehkou, duchem nespoutanou Dianu, kterak trpí pod nánosem tradic a rituálů, jimiž je život královské rodiny svázaný. Nemůže si sama šaty vybrat ani obléct, denní program je naplánovaný do poslední minuty. „Žádná budoucnost není. Minulost a přítomnost jsou totéž,“ komentuje Diana statičnost královských povinností, vůči nimž se snaží alespoň v rámci svých možností rebelovat.

Přitom sídlo rodiny Spencerů, v němž Diana vyrostla, se nachází pouze pár stovek metrů od panství, kde královská rodina tradičně tráví vánoční svátky. Vyprávění si vystačí s několika vánočními dny roku 1991, kdy je vztah Diany a Charlese zřetelně v troskách. Princovým veřejným tajemstvím je poměr s Camillou Parker Bowles, princezna zase za zavřenými dveřmi toalet bojuje s bulimií. Přesto všichni o všem vědí, nikdo neunikne neustálému dohledu. Prostor pro vlastní myšlenky téměř neexistuje a jak sama Alžběta v ojedinělé replice směrem k Dianě poznamená, královská rodina je jen oběživo.

Pro diváky seriálu Koruna či prostě jen náhodné pozorovatele dění kolem britské královské rodiny se v posledních dvou odstavcích nenachází zřejmě nic překvapivého – jenže film téměř nic jiného nenabízí. Larraín se pomocí stylizovaných kompozic kameramanky Claire Mathon (jež nezapře své zkušenosti z Portrétu dívky v plamenech), výrazné hudby z pera Jonnyho Greenwooda a opulentních kostýmů, v nichž se ztrácí samotná Dianina osobnost, snaží prezentovat zoufalost hravé a nezlomné duše udusávané toporným majestátem.

Ve vánočním sídle je zima a nikdo není ochotný zatopit. Zmíněný dům Dianina dětství je blízko, a přece tak daleko. Pronásleduje ji přízrak Anny Boleynové, kterou nechal její manžel Jindřich VIII. popravit, aby se mohl znovu oženit. Opakovaně sledujeme Dianiny horečnaté vize, v nichž se osvobozuje ze zajetí konvencí a pravidel. Všechny klíčové myšlenky jsou tedy podány téměř doslovně, s kolísavou úrovní nápaditosti, avšak většinou stylově pečlivou realizací.

V amerických recenzích se opakuje slovo „idiosynkratický“, zdůrazňující jedinečný, individuálně specifický pohled, jež dílo nabízí. A opravdu, perspektivu hlavní hrdinky po celou dobu neopouštíme a výsledný obraz je tak především výpovědí o nitru této fikční Diany, méně už o reálných poměrech v královské rodině. Larraín se zaměřuje na impresi okamžiku, vystižení prchavého momentu, jež trefně vykresluje charakter a jeho prostředí – budiž, to se mu daří a k předání pochopitelných závěrů skutečně dochází, a to navzdory tomu, že zobrazené dění se nezakládá na doložených reálných událostech. Tento obrázek o Dianiných vnitřních pochodech i nástrahách života ve zlaté kleci se však bohužel ničím zajímavým neodchyluje od toho, co už dávno víme.