Pokud nejste zanícený milovník umění nebo kunsthistorik, pravděpodobně jste o Pierru Bonnardovi nikdy neslyšeli. A jestli nepatříte mezi fanoušky francouzského filmu, zřejmě vám nic neřekne ani jméno režiséra Martina Provosta. Právě on se totiž rozhodl probádat vztah geniálního malíře a jeho celoživotní múzy Marthe de Méligny, lehce záhadné ženy, jejíž tvář a zejména tělo najdete na více jak třetině Bonnardových obrazů (odtud český distribuční název). Byla tato žena skutečně tak výjimečná, že učarovala mistrovi francouzského post-impresionismu natolik, aby jí věnoval podstatnou část svého srdce i tvorby? Ale především, dokázal o tom Martin Provost natočit zajímavý film, který musíte vidět?

Na základě letmého nahlédnutí do Provostovy filmografie bychom mohli snadno konstatovat, že pro křehké pouto mezi malířem a jeho múzou v první polovině 20. století je francouzský režisér a scénárista ideální. V roce 2008 totiž napsal a natočil oceňované historické životopisné drama Séraphine, v němž se věnoval jiné významné osobě francouzského umění, naivní malířce Séraphine de Senlis. A o pár let později přidal filmový životopis spisovatelky Violetty Leduc. Ale nenechte se mýlit. Provost sám se brání zaškatulkování coby specialista na historické portréty slavných umělců. V popředí jeho zájmu je totiž úplně jiná, neméně silná potřeba. A tou je ukazovat sílu obyčejných žen. Jsou to právě ženy z prostých poměrů a jejich boj za vlastní (mnohdy i umělecký) život, co jej fascinuje. A stejně tak tomu bylo u Malíře jejího těla, kde se rozhodl zmapovat nikoli osobu francouzského umělce samotného, ale především ženu jeho srdce, Marthu de Méligny. Tomu odpovídá i původní název filmu: Bonnard, Pierre et Marthe. Protože je to snímek stejnou měrou pojednávající o obou z nich a o tom, co je spojovalo. Nebo naopak rozdělovalo.

Potkali se čirou náhodou na ulici. Bonnard oslovil náhodnou kolemjdoucí, jestli by mu nestála modelem. Byla to právě Marthe a její vstup do života malíře a bohéma Bonnarda byl stejně rychlý, jako dramatický. Když spolu ten samý den skončili v posteli, ani jednoho z nich zřejmě nenapadlo, jak moc se jim změní život. Bonnard získal svou novou múzu a Marthe vstoupila do opojného světa intelektuálních kruhů kolem francouzských umělců. Pro dívku ze skromných poměrů to byl skutečný šok, jehož důsledky pociťovala až do smrti. A je to právě tato dynamika dvou odlišných světů, jejímž prostřednictvím Provost vykresluje pouta mezi hlavními hrdiny. Jeho snaha utkat kolem nich jemnou pavučinu vzájemné potřeby a neschopnosti se jeden druhému zcela oddat je přitom postavena zejména na hereckých kvalitách Vincenta Macaignea a Cécile de France.

Naštěstí oba dokázali proniknout do svých rolí s bezprostřední nenuceností a zároveň navodit skutečný dojem dvou lidí, kteří se neustále hledají. Společně si zahráli už ve Francouzské depeši Liberty, Kansas Evening Sun od Wese Andersona, ale odpovídající společný prostor dostali až zde. Především Cécile de France je jako Marthe dokonalá a zvládá prodat svou roli životem zkoušené obyčejně neobyčejné ženy s jistou směsicí melancholie, rozkoše a živočišnosti. Její nahé scény prezentuje Provost jako projev spontánní radosti a koupání v Seině patří k těm nejmilejším z celého filmu. Je vůbec velice příjemné sledovat, jak se zde pracuje s nahotou, aniž by se jednalo o samoúčelnou uměleckou masturbaci. Nahota je podávána jako nezbytná součást intimity a bezprostřednosti dvou lidí, a to nenuceně, lidsky a přirozeně. Není divu, že v ní Bonnard tak často hledal předmět svého (uměleckého) zájmu.

Vincent Macaigne jako Pierre Bonnard je poměrně věrnou kopií mistrova autoportrétu a nebudete mít problém uvěřit jeho rozhárané duši umělce roztržené mezi několik žen a fascinující svět jeho jedinečných obrazů. Bohužel scénář mu přiřkl de facto pasivní roli katalyzátoru jednotlivých životních situací, v nichž se Marthe ocitá a nemohu se ubránit dojmu, že jeho role postrádá potřebný obsah a rozsah. To samé bohužel platí i o celé řadě vedlejších postav včetně Moneta, jejichž účast ve filmu je z hlediska děje nevýznamná a podružná. Buď to byl Provostův záměr soustředit se pouze na oba protagonisty, a pak jim dost zatopil pod kotlem, nebo v tomto směru selhal a nedokázal vytvořit živoucí obraz pulzující intelektuální skupiny. Ať tak či onak, scénář je bohužel Provostova největší slabina, jako by neměl příběh umělce a jeho múzy potřebnou hloubku. Vyvažuje to poetikou jednotlivých záběrů, kdy úmyslně rezignoval na použití jakýchkoli filtrů, s jejichž pomocí by docílil navození historizující atmosféry. Provost se rozhodl natočit film, kde divák zahlédne svět očima samotného malíře tak, jak skutečně vypadal, bez nutnosti podsouvat mu, jak se má díky použité paletě barev cítit. Tím vynikne především idyla střední pasáže filmu odehrávající se v Bonnardově zahradním domku kdesi daleko v přírodě, na břehu Seiny, do níž se noří ladné Martheno nahé tělo.

Ve výsledku je Malíř jejího těla velmi podobný samotným Bonnardovým obrazům. Zobrazuje sice naprosto vše a citlivě se věnuje načrtnutým tématům, na druhou stranu v něm nenajdete příliš dramatického ani přepjatě okouzlujícího. Jediný výraznější dramatický moment, na který se Provost rozhodl zaměřit svou pozornost, je Bonnardovo milostné vzplanutí k výrazně mladší studentce umění Renée (Stacy Martin z Nymfomanky Larse von Triera). Její půvab a naivita probudí Pierra k nové vlně tvůrčí činnosti, notně vyčerpané první světovou válkou a pochmurnou meziválečnou dobou. To vše k hlubokému zármutku Marthy. Jinak se film vyhýbá veškerému myslitelnému dramatu a nechává plynout čas po celých desetiletích, až k nezvratnému konci. A sledovat dlouhých 122 minut, jak se k sobě Pierre a Marthe střídavě chovají láskyplně a chvílemi zase ne tak úplně, nemusí být pro běžného diváka zrovna silný zážitek.