Prý porno v kině. Pche! Tři fakeové detaily na úd, nahá vychrtlá slečinka, kterou to souložení zjevně moc nebaví, jedna kapka poševního sekretu stékající po noze a ejakulát na bradě. S tímhle byste servery pornoúložišť asi nestrhli. Šokantní pověst zkrátka reálné podobě Nymfomanky (respektive její úvodní části) neodpovídá, protože většinu explicitních věcí už jste viděli v traileru.

První půlka čtyřhodinového macka od Larse von Triera je v jádru spíš rozverným úvodem do problematiky nymfomanie. V pěti kapitolách vás seznámí s touhami lačné Joe, s jejími prvními, druhými i stými sexuálními zážitky a s postupnou konfrontací „nemocné“ slečny s jejím stavem věčného neukojení i tím, jak její sexuální apetit dokáže destruktivně rozvibrovat veškeré její okolí.

Nymfomanka, část I.: FOTOGALERIE

Nic strhujícího nečekejte - jen na Dánovy poměry plnější kina.Trier opět točí s ironickým nadhledem, takže si divák nemůže být úplně jistý, kdy je hledání matematických principů nebo univerzálních zákonitostí v zásunech ještě osvícené a kdy si režisér už dělá ze všech regulérně prdel. Kapitoly se sice stylově různí, významová mnohost ale zůstává, takže pokaždé se k tématu lidské sexuality podotýká něco nového, poutavého, trefného.

Příběh Nymfomanky Joe je nicméně v první části obalen spíš do oparu romantických nadějí – jeho zničující sekvence teprve čekají ve dvojce. Trier tu každopádně potvrzuje pověst svojského autora, který dokáže maximálně přitáhnout pozornost k sebevětší absurditě, prasárně nebo filmovému materiálu, jenž se z divácké přízně naopak snaží spíš vyvázat. Není to úplně případ Nymfomanky, která je poměrně přístupná a přítulná, ovšem způsob, jakým i tady Trier zvládá publikum přikurtovat k plátnu v tak rozrůzněných kapitolách bez jednotícího a silného vyústění, je typický... a obdivuhodný.

Přehrajte si trailer Nymfomanka je tak zatím cenná hlavně tím, jak přesně v ní Trier z pozice starého depresáře dokáže postihnout vnitřní prázdnotu pošramocené duše, která se snaží svůj neklid přebít hltáním vnějších požitků. Mechanické soulože, honba za orgasmem ve snaze přehlušit upřímnou bolest, marná snaha po naplnění mysli stimulací těla, to všechno je v Nymfomance zachyceno s až encyklopedickou přesností.

Možná je té akurátnosti ale přeci jen příliš a zatím z Nymfomanky sálá víc Trierův profesroský přístup k látce, než že by se tu formoval živelný filmový opus, otřásající kinematografií i něčím jiným než kontroverzním tématem a mohutným očekáváním. Nic strhujícího nevyhlížejte - jen na Dánovy poměry plnější kina, multiplexy nevyjímaje.

Navíc tu je jasně cítit slabina velikánů Tarantinova typu, jež si už můžou dovolit cokoliv se jim zlíbí, a tak se opájí každý svým tahem, bez ochoty krátit, zhutňovat a podřizovat se pravidlům média, které jim dovolilo proslavit se – a vytasí se třeba se čtyřhodinovým mackem, poněkud zbaběle děleným na kapitoly a na dva separátní filmy, místo toho, aby na maximum napnuli své kreativní síly, a vše podstatné vměstnali do silné a sevřené výpovědi o maximálně dvou a půl hodinách. Zatím v tom spatřuju spíš lenost a fascinaci sebou samým, nežli cokoliv jiného. Dvojka mě ale možná vyvede z omylu.