Lars von Trier je zkrátka fenomén. Jedinečný umělec, který své scénáře piluje tak podnětnými myšlenkami jako snad žádný jiný filmař, navázal na uhrančivé Dogville dalším famózním dílem. Manderlay, příběh z vesničky na rigidním americkém jihu, je v zásadě stejné jako jeho předchůdce. A přitom se tak podstatným způsobem liší.

Vnější změny nejsou až tak podstatné. Divadelní stylizace zůstala samozřejmě zachována, kulisy - nekulisy načmárané barvou na zem ateliéru znovu představují vesnický mumraj, a i když se obsazení stěžejních rolí obměnilo, čímž se z Bryce Dallas Howard stala Grace a z Willema Dafoea její otec, na podmínkách pro oživení další sofistikované filmové události se to prakticky nijak neprojevilo. Lars von Trier si totiž své herce i dekorace spravuje pouze k obrazu svému, tak aby nijak nevybočovali z jeho náramně promyšlené hrané eseje o původu, podstatě a důvodech otroctví a o násilně implantované svobodě.

Manderlay se svou konstrukcí od Dogville odchyluje zejména tím, že nepředjímá děj jednotlivých kapitol, neprozrazuje, co Grace čeká v následujících minutách, a posléze ani nefascinuje (alespoň v prvních šesti z osmi dějství) tak strhujícím sledem událostí jakým obyvatelé Dogville smýkali Grace naposledy. Tentokrát se z hlavní hrdinky stala velice sebejistá, v žádném případě bezbranná (snad pod vlivem rozuzlení z předchozí části) žena, nově iniciátorka změn, která se poněkud naivně jala osvobodit místní otroky z ilegálního područí bílé (a právě zesnulé) majitelky farmy. A rozhodla o tom, že teď se bude dbát na dodržování lidských práv, že se odteď bude žít demokraticky a svobodně.

Lars von Trier svým novým opusem probírá zejména dvě roviny, které v této situaci nesvobodnou komunitu oddělují od zásad moderní liberální společnosti. Zaprvé uvažuje nad konceptem demokracie a s jednoznačným ohledem na americkou misi v Iráku přemýšlí o zrádnosti vnucené „vlády lidu“, kterýžto problém dohání se zasvěcenou tváří sečtělého politologa a s úsměvem prohnaného režiséra ad absurdum (Podléhá reprezentant a iniciátor většinové demokracie hlasu lidu, i když ta jej nutí k činu proti své vůli?). Snad nikdo se nedokáže žhavé situaci v Zálivu tak zasvěceně vysmívat a v rámci filmového experimentování přesně pojmenovávat její hlavní nástrahy. Moc moc chytré.

Druhou, co se časového rozpětí týče tak i zdánlivě významnější, plochou je otroctví a postavení černochů vůbec, což jsou elementy, které Trier proklepává v Manderlay průběžně a neustále, hned z několika různých perspektiv, jež nakonec v duchu svého obrazu kontroverzního „enfant terrible“ evropského filmu velmi divokým způsobem sváže s rasismem a xenofobií (nejen) v současné Americe. Nedivil bych se, když by se jedna z mnoha Trierových reflexí („černoši si za to můžou sami“ následně spojené s fotografií Ku Klux Klanu) stala – pochopitelně vytržená z kontextu – námětem pro zuřivé demonstrace za politickou korektnost. Jenže Trier není rasista, ani nenávistný buřič: Prostě jen skládá na sebe jednotlivé vrstvy svého uvažování, které se při „plochém zpracování“ můžou stát velmi snadnou kořistí pro hloupými médii poháněný dav.

A to si Lars rozhodně nezaslouží. Už kvůli tomu, že znovu zabodoval jedním z nejlepších filmů roku. Manderlay není pomalu gradované a nevtáhne vás stále hlouběji a hlouběji do deprese a klína zneužívané Grace tak jako v Dogville. V Manderlay si Trier mnohem víc hraje, tři čtvrtiny stopáže nijak fatálně, aby nakonec udeřil v několika směrech geniálně vypointovanou poslední kapitolou. A znovu donutil své diváky uvažovat. Uvažovat o podstatných věcech v mnohem širším kontextu, než jaký by se při pohledu na strohé kulisy malého amerického městečka nabízel. Bomba.