Mám rád filmy Wese Andersona, ale psát o nich je tak trochu za trest. Patří totiž mezi tvůrce, jejichž styl lze jasně identifikovat už z prvního obrázku a člověk tak ví, do čeho jde. A sám Anderson s touhle svou osobitostí slaví dostatečně velké úspěchy na to, aby v ní mohl pokračovat a nepřizpůsobovat se. A diváci už obvykle ví, jestli je to baví, nebaví, uráží, nebo absolutně míjí. I ten Woody Allen si občas dovolil uhnout ze svého „woodyallenovství“, tenhle hračička však zatím ne. Takže většina fandů už k němu má vybudovaný vztah a ví, co v kině dostanou a jestli tím chtějí trávit svůj čas. Tohle všechno do značné míry platí i o jeho novince. Anderson prostě natočil další andersonovinu. Jenže tentokrát to minimálně na mě nefungovalo. 

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun se odehrává ve francouzském městečku Ennui, kde právě zemřel šéfredaktor a vydavatel amerického časopisu. A jeho posledním přáním bylo, aby po jeho smrti přestal vycházet i jeho magazín a v posledním čísle se objevily krom jeho nekrologu i čtyři nejlepší reportáže. Výsledkem je povídkový film, ve kterém Owen Wilson vezme diváky na cestu po Ennui, vězeň Benicio del Toro bude v reportáži ze světa umění malovat akt krásné bachařky, Frances McDormand zase popíše začátek revoluce, v jejímž čele stál Timothée Chalamet a foodkritik Roebuck Wright se stane svědkem snahy strážců zákona zachránit uneseného syna policejního šéfa. A Anderson při tom skládá poctu novinářům a jejich práci. Jenže sledovat to není zrovna zábavné. 

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun: FOTOGALERIE

Francouzská depeše je do značné míry typický Andersonův film, takže pokud jeho díla rádi nemáte, nebudete mít rádi ani tohle. Hereckých hvězd dorazilo i tentokrát tolik, že většina z nich nemá ani dost prostoru na to, aby skutečně hrála (což ovšem není ničí chyba, režisér má prostě spoustu věrných kámošů), mizanscéna je propracovaná do nejmenších detailů a plná milých vizuálních vtípků, stylizovaných kostýmů a tentokrát i snahy o atmosféru Francie šedesátých a sedmdesátých let. A humor? Ten zůstává taky typicky andersonovský, jenže tentokrát ta roztomilost a hravost fungovala spíš jen v jeho hlavě. 

V čem tkví základní problém? Nečekaně v tom, že většina Francouzské depeše je černobílá. Chápu, že režisér se pokoušel navodit atmosféru snímků francouzské nové vlny, ale v tomhle případě se střelil do nohy. A pak do té střelné rány nalil ještě flašku té nejlevnější vodky a zasypal to solí. Díky absenci barev ztrácí jeho unikátní vizuální styl své typické kouzlo a když bych řekl, že funguje jen z půlky tak dobře jako u Grandhotelu Budapešť nebo Až vyjde měsíc, přeháněl bych. To, že se Anderson rozhodl pro černobílost a zároveň neustupovat ze svého typického stylu je samozřejmě umělecké rozhodnutí, které je nutné respektovat, tleskat mu však nebudu. Výsledek působí podobně, jako kdyby se Michael Bay rozhodl natočit klasický bayovský akčňák a řekl si, že v něm nikdo nevystřelí a v honičkách se budou dodržovat dopravní předpisy. Nejsem si úplně jistý, jestli bych to chtěl vidět. 

Celá povídková struktura navíc postrádá nějaký zásadnější téma spojující jednotlivé příběhy. Jo, je to o novinářích a o lidech, kteří události spíš sledovali, než aby do nich zásadně zasahovali a chtěli o nich hlavně informovat bez ohledu na to, že se kvůli tomu museli často vzdát svých ambicí.Po kraťounké a vcelku roztomilé části s Owenem Wilsonem se Anderson pustí do notně bizarní „umělecké kapitoly“ s vrčícím del Torem, u níž jsem měl problém zůstat vzhůru. Hlavní potíž tkví v tom, že v jednotlivých příbězích zkouší nabídnout to, kvůli čemu jeho filmy mají jeho fandové rádi a opět se pokouší míchat dohromady jistou roztomilost, suchý humor a svůj typický audiovizuální styl. Jenže o tom, jak tu jeho styl funguje, už jsme psali, a s tím ostatním je taky problém, protože hrdinové jsou ve většině případů nudní, nezajímaví nebo snobští. A ne tak snobští, aby byli zábavní (což by bylo pro Andersona typické), ale spíš otravní. 

Přehrajte si trailer Francouzská depeše a její autor se tak na jednu stranu pokouší divákům dát to, co asi od Andersona čekají a chtějí vidět, zároveň se však pokouší být trošku jiná, ovšem způsobem, který působí přinejmenším samoúčelně a zbytečně. Jakoby si režisér byl vědom toho, co musí svému publiku nabídnout a zároveň chtěl zkusit něco jiného, ale nechtěl se pouštět do velkých experimentů a riskovat. A výsledkem je nakonec nezajímavá podívaná, u níž jsem většinu času myslel na to, o kolik víc se mi líbily všechny předchozí Andersonovy filmy.