S Wesem Andersenem to není jednoduché. Svoje bizarní líbezné filmečky točí už 20 let a neposunul se přitom ani o píď. Pořád miluje vycentrované záběry a pestrobarevné oblečení, pořád ho fascinují podivínské příběhy, které se rozbíhají od rodinného dramatu k dobrodružné komedii, aniž by se nějak změnilo jejich pojetí. Wes je zkrátka unikát a nejspíš máte dávno jasno o tom, jestli vám jeho tvorba sedí nebo ne. Jeho novinka Grandhotel Budapešť by ale mohla zajímat obě skupiny, protože jde o zdaleka nejenergičtější a nejpřístupnější andersonovku.

Grandhotel Budapešť: FOTOGALERIE

Samozřejmě stále dost specifickou, její hlavní předností je ale čerstvá tvář v hlavní roli. Ačkoliv totiž ve filmu nechybí armáda Wesových stálých spolupracovníků (Murray, Brody, Wilson, Defoe…), jeho hlavním tahounem je Ralph Fiennes, který hraje Gustava H., gerontofilního hoteliéra z 30. let. Ten se společně se svým mladým pikolíkem Zerem (Tony Revolori) zaplete do vraždy bohaté baronky. Načež oba vyráží na šílenou výpravu napříč (fiktivní) Zubrowkou, aby očistili Gustavovo jméno a našli pravého viníka.

Grandhotel Budapešť je tedy napůl hotelová komedie a napůl východoevropská road movie, přičemž pochopitelně platí, že jsou obě části stejně ztřeštěné. Andersenův typicky roztomilý humor a suché gagy, během nichž se běžně vyhazují kočky z oken, tady ale doplňuje jedna stěžejní věc. A to Fiennesova one-man-show, která asi překvapí všechny, kteří jej znají jako dramatického herce a beznosého kouzelnického superpadoucha. Fiennes totiž disponuje  obrovským komediálním talentem. Což dosud předvedl hlavně v gangsterské dramedii V Bruggách, kde hrál věčně vytočeného mafiánského bosse.

Gustav H. má sice k nekompromisnímu Harrymu daleko. Obě postavy ale spojuje skvěle vystihnutá osobnost, precizní komediální timing a ovládnutí každé scény, ve které se objeví. A protože je Fiennes na plátně skoro pořád, dělá z Grandhotelu Budapešť nezastavitelný hláskovací maratón, který dokonalé těží z křiklavého prostředí, ve kterém vážně nečekáte f**kovací momenty.

Anderson se totiž po 7 letech vrací k eRkovému ratingu (děcka z Až na měsíc a animovaný pan Lišák si ho moc užívat nemohli) a jeho zakomponování do staromilsky laděné komedie zajišťuje, že vás tohle staticky nasnímané retro vždycky dokáže něčím překvapit. Vypulírovaná pocta Stefanu Zweigovi, vídeňskému romanopisci z 20. a 30. let, se tak mění v náramně osvěžující výlet do smyšlené minulosti. A jelikož Anderson svůj hoteliérský svět buduje s maniakální pečlivostí a neutuchajícím nadšením pro malebné detaily, dýchá jeho smyšlený vesmír tak nenapodobitelnou atmosférou, že byste v něm skoro chtěli žít.

Grandhotel Budapešť bych se tudíž nebál označit za další andersonovský majstrštyk. Taková smršť osobitých gagů a úsměvných cameí, která ale ladně zapadají do melancholicky rezonujícího příběhu, tu totiž dlouho nebyla. Fiennesův hlavní hrdina je přitom nezapomenutelnou osobností a symbolem dávno zmizelé (nebo také nikdy neexistující) doby, která před vámi ožije na nesmírně zábavných a v pravou chvíli dojemných 100 minut. Pokud se vám Andersonův styl totálně neprotiví, rozhodně si je nenechte ujít. Málokdo dnes totiž tvoří fantaskní podívané, které místo počítačových radovánek sázení na starou dobrou ruční práci. Kéž by se takových imaginativních odvazů točilo víc!