Vzpomínám si, jak jsem v roce 2014, ještě příliš neznalý světa filmu, spatřil poprvé křiklavý plakát na film s nepříliš lákavým názvem Grandhotel Budapešť. Vyjímaly se na něm barvité tváře obrovských hereckých es, které zabíraly většinu prostoru a bylo jich opravdu požehnaně. Dlouze a namáhavě jsem tápal nad tím, jak se onomu režisérovi povedlo do svého snímku přilákat tak pestrou plejádu talentu a hereckého kumštu. Koupit si lístek tedy byla jasná volba a já po zhlédnutí pochopil, jak se to tomu Andersonovi povedlo. Výrazný styl, pro mě doposud nepoznaný, totiž vábí stejně tak herce jako diváky.

Wes Anderson okolo sebe stihl za roky svého působení v Hollywoodu vybudovat stabilní základnu umělců. Vyjmenovávat je by ale bylo poměrně zbytečné, neb jeho filmy se vyznačují tím, že herci a herečky, kteří jinde táhnou áčkové produkce, se v jeho filmech střídají jako na orloji v menších či větších roličkách a počet jeho pravidelných spolupracovníků je dost rozsáhlý. Nejinak je tomu u Grandhotelu Budapešť, kde vyjma širokého ansámblu najdeme i jiné klasicky andersonovské trademarky. Symetrie mizanscény, absurdně satirické promluvy a prkenné projevy hlavních i vedlejších hrdinů, odlehčený humor přítomný i ve vážných situacích a cit pro živý vizuální jazyk. Právě v Grandhotelu se však dle mého skromného názoru podařilo tyto nevšední ingredience smíchat do nejkompaktnější podoby.

Kumšt, s jakým si hračička Anderson dovede vyhrát s příběhem, je znát na vrstveném nechronologickém vyprávění, které se odehrává napříč několika dekádami i postavami. Hlavní segment příběhu je umístěn v meziválečném období do smyšlené zemičky s výrazně východoevropskými prvky. Je až s podivem, jak se tak osobitý autor jako Anderson nechává rád inspirovat jinými uměleckými inscenacemi či výtvory jiných. Vždyť romány Stefana Zweiga jsou tak specifické, přesto se jejich poetiku podařilo do satiricky laděného filmu velmi silně vetkat. Zejména při čtení (úžasné!) Netrpělivosti srdce se nelze ubránit obrazům, které vidíme právě v Grandhotelu.

Režisér se však v dovádění s příběhovými linkami tentokrát držel zpátky a soustředil se zejména na jednu. Ve středu dění je fantasticky pábitelský monsieur Gustave H., majitel a ředitel slavného Grandhotelu, v němž se neuvěřitelným způsobem mísí rozvaha s jemností a stoicismem, k tomu je ale vášnivý, nadržený a vznětlivý. A Ralph Fiennes pravděpodobně nikdy neměl lepší roli, protože jde o vzácný příklad toho, kdy se filmová poetika naprosto propojí se svým protagonistou, jenž si film zcela podmaní. Fiennes v roli ušlechtilého byznysmena propojuje krásné kontrasty, kdy je v jednu chvíli prchlivý, jemný a cituje básně, aby si následně nechal kouřit pinďoura od vetché babičky a od srdce si zanadával. 

Právě díky těmto kontrastům je Grandhotel v prvé řadě funkční komedií, která staví na velmi specifickém humoru, jenž se nebojí jemně naznačovat i vulgárně tepat. Fiennesovy finesy by nicméně nebyly tak důrazné bez nápaditosti okolních postav. Přestože ve filmu najdeme opravdu obrovské množství úžasných herců (Brody promine, ale ujetí záporáci mu jdou ještě lépe než přeživší koncentračních táborů), každý z nich si pro sebe ukradne alespoň kratičký a památný moment, který do filmu významně vstupuje. Ať už je to Jeff Goldblum, kterému náhle vymrští Willem Dafoe kočku z okna, nebo Bill Murray jako spřátelený majitel hotelu. Vyjmenovávat by se takhle dalo velmi dlouho a vždy bychom nalezli vtip, podmanivý nápad a neuhasínající vitalitu, s jakou film příjemně plyne kupředu.

Již byl zmíněn Andersonův důtklivý cit pro vizuální vyprávění, který bychom u jiných autorů hledali v této podobě jen těžko. Všechny filmy oscarového autora, který si mimochodem Grandhotelem vysloužil hned devět nominací, jsou totiž jasně rozpoznatelné prakticky na první pohled. Nejde ale jen o mnohokrát omílanou lineární symetrii. Režisér rád využívá miniatury a barvy, a to vždy s jedním účelem - prostředí, v němž se film odehrává, by se mělo stát výraznou součástí vyprávění a doplňovat děj i postavy. Není divu, že v rámci rešerší se tvůrce nechal inspirovat Karlovými Vary. To, že se tento filmový jelen podobá varanskému kamzíkovi, opravdu není náhoda.

Kvůli nevýhodným pobídkám se bohužel film nenatáčel ve Varech ani jinde v naší republice, byť to Anderson zvažoval. Namísto toho se odporoučel jen pár kilometrů za naše hranice do půvabného města s názvem Zhořelec, které se nachází na polsko-německých hranicích a jehož návštěvu vám vřele doporučuji. Najdete zde nejen bývalý obchodní dům, který posloužil jako lokace onoho slavného pitoreskního hotelu, ale mnohé další skvosty.

Možná je vám známo, že jsem úchylný na filmové lokace, proto mě při procházkách zdejšími útlými uličkami potěšilo, že mnohé scény se natáčely na témže místě jako fiktivní film Pýcha národa, který Rodriguez natočil pro Tarantinovy Hanebné pancharty. Toto podloubí, které tak kouzelně ve filmu vystupuje, je totéž, z něhož se američtí vojáci marně snaží sestřelit Fredricka Zollera z věže.

Dost už nerďáren. Zpět k tomu, proč je Grandhotel Budapešť opravdu výjimečným filmem. Skvostní herci by mohli stačit, stejně tak líbivý scénář, brilantně bizarní postavy i malebné výjevy. Francouzský skladatel filmové hudby a dlouhodobý Andersonův spolupracovník Alexandre Desplat to však všechno zabalil do originálního soundtracku, v němž se všechny výše popsané prvky krásně snoubí. Mnohdy až pohádková muzika je vystřídána gradující orchestrální kompozicí, která doprovází komickou akci, abychom se následně přesunuli ke schválně výtahové hudbě, která je přesto hravá a osobitá. Všechno zmíněné se pak sešlo v půvabné symbióze, která je vždy vrcholně autorská, hravá a zábavná, aniž by se slevilo z velmi osobité vize. Kouzelný film a můj safe space, do něhož se uchyluji čím dál raději.