Who the f*ck is Lee Cronin? Tahle parafráze věhlasné imfovy hlášky to na hrníčky nejspíš nedotáhne, přesto mě opakovaně napadala jak před projekcí, tak i při sledování hororové novinky. Licenční nutnost odlišit dílo od universalovské Mumie je pochopitelná, zdůraznění jména však v tomto případě působí velmi nešťastně až nabubřele. Croninovo portfolium totiž dosud zahrnuje pouze béčkový horor The Hole in the Ground a především tři roky staré, nečekaně úspěšné pokračování Smrtelného zla s podtitulem Probuzení. To však rozhodně nestačí na to, aby se Croninova autorská persona mohla rovnat třeba s Wesem Cravenem či Guillermem del Torem, kteří (už coby dobře etablovaní tvůrci) rovněž zaštítili některé tituly přímo svými jmény.

A nelze se zbavit dojmu, že zdůrazněním autorství Croninova nestoudnost a nestřídmost nekončí. Nová Mumie se totiž pyšní i poněkud přefouklou, bezmála dvě a čtvrt hodiny dlouhou stopáží, vyplývající z nepříliš koherentního mixu hned několika žánrů a příběhů. V jádru jde o klasický nadpřirozený horor o souboji několika obyčejných lidí s prastarou, nadlidsky mocnou hrozbou, čemuž je dán největší prostor v poslední třetině. Do té doby sledujeme spíše kriminálku zaměřenou na snahu přijít na kloub tajemné záhadě a rodinné drama o práci s traumatem. V žádné z těchto rovin přitom snímek neexceluje a nenabízí něco skutečně originálního, běžní hororoví fanoušci však rozhodně můžou být zaujati tím, že dostanou něco navíc nad rámec nezbytných lekaček a krvavých nechutností.

Lee Cronin: Mumie: FOTOGALERIE

V centru dění jsou novinář Charlie a zdravotnice Larissa, kteří kvůli mužově práci zahraničního zpravodaje pobývají několik měsíců v Egyptě. Mají dvě děti, syna Sebastiána a mladší dcerku Katie, Larissa je navíc momentálně opět těhotná. Život rodiny se obrátí naruby v momentě, kdy Katie zničehonic zmizí. Po tragédii se osazenstvo přesune zpět do USA, kde bydlí v domě společně s Larissinou matkou. V průběhu dalších let roste v Charliem potřeba zjistit, co se doopravdy stalo, zatímco Larissa úzkostlivě pečuje o zbylé děti.

Když se po bezmála dekádě podaří egyptským úřadům Katie najít, rodiče jsou zprvu nadšení – snaha o návrat do dřívějších kolejí se však ukáže jako nemožná, jelikož Katie se nachází ve fyzicky i duševně zbědovaném stavu. Nemluví, v podstatě nekomunikuje a její zchřadlé tělo, ze zpočátku nepochopitelných důvodů objevené v sarkofágu, vykazuje aktivitu jen ve chvílích, kdy na někoho z rodiny bezdůvodně útočí.

Neochota rodičů adekvátně reagovat na stále větší množství alarmujících signálů je s přibývající stopáží stále otravnější a brání tomu, abychom se na členy trýzněné rodiny plně napojili. Vrstvení bizarních momentů nevede k růstu psychologického teroru, jelikož spory vycházející z děsivé situace negradují, postavy se nevyvíjejí (a podle potřeb scénáře jsou i tu a tam nesmrtelné) a z vyprávění se stává pásmo znepokojivých výjevů – v nichž podobně jako v Probuzení není nouze o křupání, čvachtání a další gore nechuťárny, jež běžně zaujímají místo hlavně v nočních můrách dermatologů.

Sám Cronin zmínil jako inspirační zdroje hlavně Poltergeist a Sedm, na výsledku je však patrnější otisk Vymítače ďábla a filmařova předchozího Probuzení, což se projevuje jednak postupující zlovolností posedlé Katie, jednak i zdlouhavě (a nepříliš produktivně) rozpracovávanými rodinnými motivy. Formálně nepotěší i přílišné spoléhání se na digitální efekty a zpočátku sympatické, postupem času však značně přehnané užívání techniky split diopter, při níž je prostřednictvím ostrosti vytvořena vizuální paralela mezi jedním objektem blízko kamery a druhým vzdálenějším, přičemž prostor mezi nimi je nepřirozeně deformovaný. Specifičnost takových záběrů je činí nepřehlédnutelnými a při střídmém používání může jít o příjemné ozvláštnění; střídmost však v Croninově tvůrčím slovníku nemá skoro žádné místo.

Přehrajte si trailer Největším problémem novinky je tak její přepjatost, která se pohříchu projevuje i množstvím scén balancujících na hraně sebeparodie. Zmrzačená a chroptící Katie zjevně nepůsobí jako někdo, komu by prospěla domácí péče a přehnaná vážnost figur tváří v tvář ryze groteskním situacím vede diváka spíše ke zlomyslným uchechtnutím nežli k procítěnému soucitu, strachu či zhnusení – neboli pocitům, které hororová díla standardně chtějí vyvolávat. S přimhouřením obou očí tak tohle dílo nabízí sotva průměrnou žánrovou podívanou a o skutečně smysluplný příspěvek do panteonu mumií bohužel nejde.