Mám rád Sama Raimiho. Málokdo v Hollywoodu dokáže točit tak divoké a vizuálně nekompromisní filmy jako on, jenže ono se mu za kameru poslední dobou moc nechce. I toho druhého Doctora Strange spíš podědil, než že by šlo o jeho srdcovku, ale alespoň pomáhá na svět snímkům svých kolegů jako producent. Očekávat, že by se vrátil ke kořenům a pokusil se režírovat další Evil Dead, bylo asi naivní, jako filmař už je trošku jinde a navíc by pravděpodobně šlo o boj, který nemůže vyhrát. A tak se i pod novou verzi podepsal jako jeden z producentů. Evidentně u ní však začínajícímu Lee Croninovi hodně radil. A radil dobře. 

Nejspíš to víte, ovšem pro pořádek – Smrtelné zlo: Probuzení sice vrací na scénu Necronomicon, ale nedorazí ani Bruce Campbell, ani staré známé kulisy opuštěné lesní chaty. I když s tím druhým je to pravda spíš napůl. Zásadní většina návratu hororové legendy se totiž odehrává v několikapatrovém domě. Ten není v úplně dobrém stavu a už v něm bydlí jen pár zoufalců čekajících na to, až se budou muset vystěhovat. A jedním z nich je i Ellie, která se po rozchodu s manželem stará o tři děti a pokouší se z toho nezhroutit. Když jí pak u dveří zazvoní nezodpovědná ségra Beth a přináší s sebou kopec vlastních potíží, trošku to mezi nimi začne vřít. Stačí ale jedna blbá náhoda, nález podivné knihy a přílišná zvědavost, aby obě měly úplně jiné problémy. A s nimi i celý barák. Zlo vyráží na lov. A hodlá si to užít stejně jako vždycky. 

Smrtelné zlo: Probuzení: FOTOGALERIE

Lee Cronin sice vyměnil hrdiny a zasadil děj do nového prostředí, jinak je ovšem jeho verze Smrtelného zla přesně taková, v jakou mohli fandové původního filmu doufat. Mluvím teď o přístupu a snaze jít ve stopách legendy, ne vyloženě o kvalitách, na ty se podíváme později. Cronin však podobně jako Raimi spoléhá na agresivní a mnohdy až nepříjemnou režii, neobvyklé kamerové úhly a přístup „in your face“. Umí si počkat na lekačku, ne že ne, ale v Evil Dead šlo spíš o to, aby na hrdiny a potažmo i diváky pořád něco hodně ošklivého křičelo a nepříjemná atmosféra se vyvolávala intenzivním pocitem fyzické nepříjemnosti a nekomfortnosti. A to tu přesně je. Nevzpomínám si na horor s lepším zvukem. Všechno to škrábání, mlaskání, křičení, hlasité vulgární nadávání i šponování napětí při zjišťování, jestli je bubák ještě pořád venku na chodbě, nebo odešel, dovedou člověku pocuchat nervy. Hlavně proto, že Cronin se nebojí to všechno završit skutečným vodopádem teroru, hnusu a kreativního násilí. 

Už když v úvodu projíždí byt Ellie a ukazuje všechny ty obyčejné věci, které máte pravděpodobně taky doma, začne z toho být člověk trošku nervózní. Protože ví, že je brzy režisér použije úplně jinak. Příslib děsu navíc dovede ve skutečný děs proměnit a párkrát jsem měl trošku problém neodvrátit zrak. Většinu času se navíc Smrtelné zlo bere vážně (podobně jako Raimiho jednička, humor do série přinesly až sequely) a když už dojde na vtip, má obvykle podobu něčeho hodně nechutného. Krom toho se tu občas nenásilně citují i jiné hororové klasiky, hrdinům budete držet palce, protože jsou sympaticky obyčejní, stejně vyděšení jako vy, ale nikdy ne blbí a u masek se tvůrci vyřádili. V rámci zadání „natočte osmdesátkovou hororovou klasiku pro novou generaci“ je tu všechno na svém místě a při srovnání dejme tomu s posledním Texaským masakrem motorovou pilou jde o malý žánrový zázrak. 

Proč tedy nemá vyšší hodnocení? Upřímně bavil jsem se velmi dobře a ta hodina a půl utekla zatraceně rychle, ale celou dobu jsem si říkal, jestli tenhle typ hororu už není přežitý. Řemeslně tu není co vytýkat, jenže původní Smrtelné zlo je dnes klasikou do velké míry i díky tomu jak moc „in your face“ bylo v osmdesátých letech a tenhle prvek šoku a překvapení tu logicky chybí. Ať už kvůli tomu, že po třech filmech a seriálu tak nějak nepřekvapí, na čem bude nová verze stát, ale i proto, že vnímání hororových diváků se také posunulo. A nejsem si jistý, jestli tenhle návrat k raimiovskému stylu ocení… i když to nakonec asi není můj problém. 

Přehrajte si trailer Smrtelné zlo: Probuzení je zábavný návrat ke kořenům celé série, který zvládá důstojně navazovat na styl Sama Raimiho, jeho dravou režii, nápaditou brutalitu a rychlé tempo. Ničím se zbytečně nezdržuje, má tu správnou atmosféru i dostatek až fyzicky nepříjemných momentů a všechno tu je na správném místě, když člověk přijme fakt, že pořád jde o film vyrobený v hollywoodské továrně. A ta se musí hlídat trošku víc než parta kámošů, kteří na začátku osmdesátých let odjeli s pár dolary do lesa redefinovat žánr. Když na tuhle hru přistoupíte a nebudete mít přehnaná očekávání co se novátorství týče, měli byste být spokojeni. A do té správné míry zhnuseni.