[Poznámka redakce: Je nám ctí na našem skromném webu přivítat dalšího externího spolupracovníka. Tentokrát je to povinnost o to milejší, že jde o personu, na jejíchž textech jsme sami bezmála vyrůstali a tříbili si díky nim vlastní pohled na svět filmu (a to jejich autor kupodivu není o moc starší než my). Ondřeje Vosmíka určitě znáte jako protřelého filmového psavce, letitý pilíř časopisu Cinema, jednoho ze dvou Odvážných palců a momentálně i redaktora Týdeníku televize. Snad si jeho texty oblíbíte tak jako my :-)] 

Pouhá myšlenka na kombinaci „Sam Raimi + nízkorozpočtový horor” bohatě stačí k tomu, aby se před kinosály začaly objevovat paprsky slimákoidních stop coby následky nekontrolovatelných reflexů žánrových labužníků, potažmo kinofilího nerdstva obecně. Právem. Tvůrce, který v posledních letech vydělával pro Sony miliardy dolarů sérií Spider-Man (scénář čtyřky už se čile ladí a Raimi prohlašuje, že na rozdíl od vachrlaté trojky by tentokrát měl mít hlavní slovo on sám), se vrátil ke svým kořenům. A byť se nedá říct, že by výsledek byl vyloženě ze stejného těsta jako kultovní série Evil Dead (která byla ostatně svým laděním každý les jiná ves), je to návrat nadmíru potěšující.

Příběh je prostinký, leč v tomto případě je v jednoduchosti krása: Christine Brownová (Alison Lohmanová) je mladá, sympatická a hodná – ba až trochu uťápnutá – bankovní úřednice. Pokukuje po možnosti povýšení, leč konkurence v podobě vlezdoprdelky Stua je rázná, a šéf (jako vždy spolehlivě skrčkovský David Paymer) by rád viděl, že děvče umí být při jednání s klienty nekompromisní. A tak když přijde požádat o třetí prodloužení hypotéky poněkud nechutná stará cikánka (ne, na korektnost si v tomto případě přeci hrát nebudeme), paní Ganushová (Lorna Raverová), Christine se navzdory svým dobrotivým sklonům rozhodne říct „ne”. Chudinka.

O jednu poměrně originální bitku v podzemních garážích později je na naši hrdinku uvalena klatba. Úkazy, které ji začnou obklopovat, jsou čím dál tím výhrůžnější a agresivnější, až po čase vyjde najevo, že se Christine jala obtěžovat Lamia, bubák lidsko-kozího druhu, který své oběti nejprve tři dny straší, a pak je odvede do samotného pekla. A jak jsme viděli v úvodní scéně filmu, není s ním žádná legrace.

To s Raimiho filmem tedy legrace je, a to náramná. Ne že by si zasloužil rovnou nálepku hororové komedie, ale podobně jako ve starších Raimiho kouscích se do strašení co chvíli vetřou poměrně třeskuté gagy, obvykle druhu hezky kontrastně infantilního, případně černočerně drsného, nebo také lehce tabuizovaného, kdy se v kině šklebíte a syčíte „fuuuj”, ale zároveň se kuckáte smíchy. Případně všech dohromady, jako kupříkladu když se paní Ganushová míní zakousnout Christine do obličeje, ale zapomene, že jí byla před pár vteřinami vykopnuta zubní protéza, pročež útok skončí brutální ožužlávačkou.

Ale teď k jádru hororového pudla. Raimi se evidentně rozhodl natočit film staromódního střihu, což nám oznamuje už úvodním logem Universalu, které je – řekl bych bez záruky – o nějaké dvě generace starší než to aktuální, tedy zhruba z osmdesátých let. A to, co následuje, je v báječné opozici k současným trendum teenagerovských vyvražďovaček a „torture porna”. Nevím jak vám, ale ty už mi doopravdy lezou krkem. Doopravdy ještě nekoho baví sledovat triliontou karikaturu zhuleného teenagera, lezoucího s postarším zapalovačem a slovy „nedělejte si ze mě srandu, volové” do temného zákoutí, nebo deset minut znechuceně zírat, kterak nějaký deviant čtvrt hodiny čtvrtí plačící nebožačku? Raimi se obejde bez uřezaných končetin a „povrchově” je mnohem krotší nejen než jeho aktuální žánroví souputníci, ale i než on sám ve starších flácích. Ve své domovině dokonce dostalo Stáhni mě do pekla měkký rating přístupnosti PG-13 (do 13 let vstup jen s doprovodem rodičů). A přeci je to lepší strašidelný film než všechny Hostely, Sawy a Pátky třináctého dohromady.

A to proto, že Raimi: 1) Má v malíku základy. Opravdu dobře umí pracovat s takovými pilíři žánru, jako je prosté naznačování něčeho nebezpečného prostřednictvím jednoduchého zvukového efektu nebo strategicky umístěného stínu. A kromě toho ví, že jsme coby poučení diváci už viděli prakticky všechno, a s chutí tato očekávání ve vhodnou chvíli používá proti nám. 2) Hlavně ví, že správné polobéčko prostě musí být zábavná jízda. Že si musíme to mrazení v zádech, ty laciné lekačky, ty slizké odpornosti I ty chvíle uvolnění UŽÍVAT.

Dokonalý film to ale není. Jednak je mi líto, že Raimi nešel tak daleko, aby v rámci staromódní vypravěčské školy nasadil I staromódní trikovou výbavu. Nedokonalá ruční práce by v tomto případě byla vhodnější a stylovější, než nedokonalá práce digitální, která sice není vyloženou pěstí na oko, ale lehce mrzutou kaňkou určitě ano. A pak je tu ne zcela vyladěná dějová struktura, která zahapruje především v závěrečných pasážích. Tam bychom se v určitou chvíli měli dočkat překvapivého odhalení, to je ovšem maskováno tak nedokonale, že jej odhadneme s velikým náskokem, a jen čekáme a čekáme a čekáme, kdy tu bublinu Raimi konečně propíchne. Ale i přesto moc dobrá práce, Samečku, teď ještě nepodělej toho pavouka.