Sedm dní v deštivém městě a váš život již nikdy nebude jako dřív. Není pochyb o tom, že film Sedm dal slovu „thriller“ nový význam, udělal z Brada Pitta opravdovou hvězdu a Davida Finchera katapultoval do sfér, v nichž neočekáváme tradiční a normální. A mimo jiné kluci kolem dvacítky začali v roce 1994 z ničeho nic nosit rozčepýřené nagelované vlasy a na bradě bíbra.

Detektivy Millse a Sommerseta a padoucha Johna Doea už z četných opakování v televizi známe všichni, ale i tak si stále užíváme jejich jedinečného hereckého koncertu v mollových tóninách. Neméně důležité je však i zasazení do bezejmenné deštivé metropole. Tu Fincher portrétuje s  negativními přívlastky biblické knihy Zjevení, starozákonní prorocké tradice a radikálních křesťanských skupin jako místo odcizení, sebestřednosti, rozkladu, disharmonie a hříchu. Místo, kde jsou otázky i odpovědi naprosto zbytečné, protože vás stejně nikdo neposlouchá. Okolí si všimne jen radikálního řezu, puštění žilou či skutku – manifestu, který možná nutně nepovede do bodu nula, kdy se začne úplně od začátku, alespoň se všemi řádně zacloumá. Takové místo pak plodí radikály typu Johna Doea (všimněte si, že Kevin Spacey v titulcích absentuje!), který je cílevědomý, zanícený a neohlíží se na morální rozměr použitých prostředků. V duchu hesla „když chcete upoutat pozornost, musíte lidi praštit palicí,“ odhazuje přirozené mravní blokátory a dělá/říká to, co sám chce a burcuje z apatie. V jakémsi podivně zvrhlém smyslu v něm přežívá duch romantických (věro)zvěstů, kteří jsou přesvědčeni, že za určité „pravdy“ je třeba se rvát. A ti, kdo jsou hotovi jeho záměry nařknout z pozérství, promyšlené nízkosti, nadužívání biblické metaforiky, pseudotajemna a dráždivého estétství, které si libuje ve zvrácenosti a kráse „květů zla,“ prostě nepochopili. John Doe a David Fincher toho po pravdě řečeno mají docela dost společného, i když ten druhý volí společensky akceptovatelnější metody, jak na něco upozornit. Film Sedm lze navzdory brutalitě a všemožným nechutnostem chápat i jako dílo, které se apatii, zoufalství z nedostatku komunikace a pesimismus snaží překonat.

Nezbývá než litovat, že do českých kin nedorazila i verze, která Fincherovým záměrům pravděpodobně odpovídala ještě více. Několik stovek z celkového počtu 2500 kopií, které šly v USA do kin, bylo zpracována procesem zadržování stříbra, což obrazu dává větší hloubku a až hmatatelnou hutnost. Což prý posiluje iluzi opravdovosti. Hercům tmavé pleti - v tomto případě Morganu Freemanovi – pak tento proces zvyšuje jasnost pleti, takže v černi všemožných temných zákoutí, tunelů a chodeb nesplynou s pozadím. Jakkoli jsme tedy v našich filmových šířkách o něco málo z obrazových kvalit Sedmičky ochuzeni, stále zbývá skvělá práce kameramana Dariuse Khondjiho (mimo jiné Delikatesy, Úkryt) a příkladná práce se světlem.

Je skutečně šokující, že dvanáct let po premiéře se k nám Sedm na DVD s českou lokalizací ještě nedostalo. A z toho plyne jedna ze zbytečných nedokonalostí české mutace. Místní živel chtěl tenhle dokonalý film ještě „trochu vylepšit“ a tak dabing z Johna Doea dělá od prvního proneseného slova jednorozměrnou – promiňte ten výraz – svini. Dabér Pavel Pípal, který je značně provařeným hlasem upoutávek a reklam TV Nova, svou modulací neúnosně tlačí na pilu, což je v přímém rozporu s tlumenou, sípavou a přesto sebevědomou dikcí v originální verzi. Nebrat. ;)