Americké domy mají v hororech několik zajímavých vlastností. Je v nich většinou rozlehlý sklep s nefunkčním osvětlením a nepřeberné množství temných kumbálů a skříní, kde se dokáže schovat kdeco – třeba plíživé nepochopitelné zlo vymykající se zdravému rozumu. A přesně v takovémto domě žije psychiatr Will Harper se svými dvěma dcerami, dospívající Sadie a malou Sawyer. Jejich poklidným životem nedávno otřásla rodinná tragédie, se kterou se ani jeden z nich prozatím nedokázal vyrovnat. Will o ní odmítá s dětmi mluvit, Sadie pořád nemůže uvěřit, že se to stalo a Sawyer trpí nočními můrami. A aby toho nebylo málo, po návštěvě jednoho z psychicky narušených pacientů se v jejich domě začnou dít hodně podivné věci. Přišel čas, aby se každý před spaním přesvědčil, jestli na něho ve skříni nečíhá nějaký kostlivec.

Adaptace literárních děl Stephena Kinga mají oproti ostatním filmovým hororům výhodu v tom, že se mohou opřít o příběh z pera skutečného mistra žánru. Zároveň se ale nedá říct, že každé zpracování Kingova románu nebo povídky je povedené. Zkrátka potřebujete zručného režiséra, dobré herce a hlavně scenáristu, který převede literární předlohu do takové podoby, že bude lidem tuhnout krev v žilách. V případě Kostlivce jde o zpracování krátké povídky The Boogeyman z roku 1973, jejíž český překlad je lehce nešťastný, protože kostlivec ve skříni evokuje úplně jiný problém než bubáka pod postelí. Ale to je náš problém. Scénáře se každopádně ujali Scott Beck, Bryan Woods a Mark Heyman, z nichž první dva si vysloužili ostruhy za Tiché místo. Z původní zápletky ovšem nechali pouze torzo a místo toho napsali příběh o traumatu ze ztráty blízké osoby, v jehož pozadí se postupně začne rozlézat další zlo, vylézající po nocích z pootevřených dveří, co byly ještě před chvílí určitě zavřené. A funguje to.

Režisér Rob Savage na sebe upozornil „covidovým“ hororem Host, kde dokázal vybudovat poměrně hutnou atmosféru i na tak malém prostoru, jakým je záběr webkamery. V Kostlivci se mu to naštěstí podařilo zopakovat. V jeho podání je svět rodiny Harperů znepokojivým a tísnivým místem, protknutým rodinnou tragédií a bezmocným zoufalstvím. Už jenom to, jak se ztráta manželky a matky promítá do psychiky všech tří pozůstalých, by vystačilo na kvalitní psychologický horor. Sophie Thatcher (Yellowjackets) je v roli dospívající Sadie vynikající a traumatizovanou dívku podává tak přesvědčivě, že jí budete držet palce. 

Právě ona je v popředí celého děje a musí se poprat nejen se životní ztrátou, ale především s bytostí pohybující se za hranicí světla. Stejně skvělá je Vivien Lyra Blair (Obi-Wan Kenobi), jejíž Sawyer je směsicí dětské bezradnosti a zarputilosti. Chris Messina (Ďábel, Argo, Air: Zrození legendy) je v roli jejich otce naprosto přesným prototypem dospělého, jenž by rád dětem v jejich trápení pomohl, ale výmyslům o bubácích odmítá věřit. A skvělá volba byl i David Dastmalchian (Duna, Sebevražedný oddíl 2) v roli narušeného Lestera Billingse, nicméně ten se na rozdíl od původní povídky v příběhu jenom mihne.

Společně s hudbou Patricka Jonssona dokáže tenhle ansámbl přesvědčivě navodit tu správnou hororovou atmosféru, kde se nehraje ani tak moc na lekačky, jako na pocit nerovného souboje mezi vyděšenými dětmi a nesmrtelným zlem. Bohužel po slibné první polovině začne Kostlivec působit dojmem, že se Savage až příliš snažil udělat z původní Kingovy znepokojující povídky něco víc a náležitě ji rozvést. Přichází proto na řadu vysvětlování, co je ten bubák zač, kde se tady vzal a jak se ho zbavit. Budiž, tvorba trochy toho nezbytného lore kolem hlavního záporáka není na škodu, ale musí se to udělat tak, aby se z plíživé duchařiny nestala bohapustá naháněčka vetřelce ve sklepě. 

Přehrajte si trailer  Bohužel Savage v tento okamžik přepnul do akčního módu, což by samo o sobě nevadilo, kdyby se mu tím dařilo udržet potřebnou atmosféru a konzistenci vyprávění. Ale akční finále má spíš podobu generického boss fightu, který může obstát v padesátém pokračování Resident Evil, ale ne u diváka, jemuž se prvních 60 minut servíruje poctivá hrůza z něčeho cizího a rozumově neuchopitelného, jak to u Kingových adaptací máme rádi. V ten okamžik jde veškerá hrůza do háje a do popředí se valí jedno hororové klišé za druhým. Přitom stačilo nedělat z bubáka druhého klauna Pennywise a místo toho dovyprávět příběh o tom, co člověk vidí v temných zákoutích, když jeho psychikou otřese násilná smrt jednoho z rodičů. Takhle zůstává Kostlivec lehce nadprůměrným, ale snadno zaměnitelným hororem pro méně náročné publikum.