Fanoušci nejuvřískanějšího žánru mají zase po letech žně. Úspěšně přešli přes japonské duchy, zombie vlnu a pokus o návrat bimbo královen, co jim pánbů rozdal na výstřihu i hlasivkách, aby mohli zabořit své nozdry do duchařské kategorie, která nečerpá inspiraci z Japonska, ale zkouší to na nás s nejrůznějšími duchy. Insidious, Sinister, Sirotek, Kletba z temnot a teď i Máma. Všechno jsou to levné, ale velmi efektivní horůrky, které nesázejí na velká jména a trikové opulence, nýbrž na bohatou mytologii, občas protknutou nějakým tím vymítáním. A většinou to roztomile zafunguje. Ne tolik, abychom si tyhle pokleslé klenoty nosili do Top Tenů, ale v pátek večer se přece chcete bát, nikoliv přemýšlet nad tím, jestli to celé zvládlo utáhnout všechny dějové tkaničky, ne? Máma navíc nabízí řadu rozptýlení od bližšího zkoumání scénáře, který vrávorá především ve finálové patnáctiminutovce. Jsou tu povedené triky, hvězdy za kamerou i před ní (Guillermo Del Toro jako producent, Jessica Chastain v jedné z hlavních rolí) a velmi, velmi fajnový bubák. Jestli tohle neměl být hattrick, tak nevím.

Přehrajte si trailer Máma se přitom nebojí své karty vyložit na stůl hned v úvodu, který míchá dohromady pohádku o perníkové chaloupce a Němého Bobše. Mírně poblázněný yuppík hned na začátku zabije manželku a odveze své děti do tajemného funkcionalistického srubu v lese (perník už se jako stavební materiál pár století nepoužívá). Není sice jasné, jestli tam měl namířeno, nebo jestli prostě jen naboural a nějaká vyšší síla ho dotáhla do chajdy, nicméně velmi rychle vyklidí pole a na scénu přichází Máma, rozkošný, CGIčkem vylepšený ghúl, který holčičkám dělá pět let maminku. Mezitím je hledá bratr původního yuppíka a nakonec je i najde, ovšem zpátky do civilizace si přivede nejen po čtyřech běhající kvičící děti, ale i neviditelné zlo. Hraje ho stejný herec (protože zápletka s dvojčaty je vždycky levnější), takže ho neteře okamžitě pojmou za tatínka, k nevelké radosti Jessicy Chastain, která má krátké černé vlasy, dlouhé černé řasy a hraje si na rockovou drsňačku, ačkoliv vříská i nad rozlitým mlékem (doslova).

Po rozjezdové, díky solidním dětským hercům a zvídavé kameře příjemně atmosférické půlhodince, Máma začne dělat bugr. Scénář v tu chvíli začne slábnout, protože se film okatě zbaví strýčka, aby mohl posunout na výsluní rockovou Jessicu a pátrajícího psychologa, který vlastně v druhém aktu udělá nejvíc práce, aby se pak nechal dost amatérsky zabít. To je ostatně potíž celého filmu - všechny složky svého řemesla má skvěle podchycené - triky jsou neurážející, lekačky svěží, herci snaživí (ačkoliv Jessice její "oscarová" přepjatost spíš překáží) a film hezky odsýpá, jenže vždycky když je potřeba něco dotáhnout do konce, najednou scenáristu opustí invence.

Del Torova ochranná ruka přestává být bohužel v závěru čitelná.Je to smutné zejména proto, že i scenáristu a režiséra hraje stejný člověk (takhle se šetří!). Andrés Muschietti je šikovný španělský autor, kterého si Del Toro vytáhnul do celovečeráku poté, co viděl jeho tříminutové zpracování mámovského tématu. Bylo by snadné ho teď srazit k zemi a říct, že Máma na třicetinásobné stopáži nemá co nabídnout. Jenže ona má. Ta mytologie, vyvěrající z psychologa pátrání je nanejvýš slibná. Bohužel v momentě, kdy obdrží tajemnou schránku se film rozjede úplně jiným směrem, jako by se někdo na producentské židli rozhoupal a definitivně rozhodl, že je potřeba ve zbývajících dvaceti minutách povraždit alespoň pět lidí. Přičemž postavy, které mají přežít, nechává Máma dost upejpavě přežívat, navzdory tomu, že se z nich několikrát úspěšně pokouší vysát všechen život.

Del Torova ochranná ruka a její neviditelné tahy zkrátka přestávají být v závěru čitelné a film se doslova zvrhne. Franta Fuka ve své recenzi naznačuje, že závěr možná na poslední chvíli někdo přepsal a přetočil. Napovídalo by tomu i jméno třetího scenáristy (vedle pana a paní Muschiettových), i když zrovna Neil Cross není žádný nešika. Tak či onak je to škoda, protože většina diváků hodnotí film podle koncovky. Máma má ovšem neslaný nemastný chuťový ocas, i když naštěstí i jasně uzavřený, takže se po solidních amerických tržbách snad nedočkáme další kapitoly, kterou by někdo podobně podivně zmršil. Pokud máme žánr rádi a pro trochu toho leknutí jdete světa kraj, klidně se na Mámu vydejte. Užijete si a snad přispějete Muschiettimu na další film, nad kterým snad bude mít trochu víc kontroly.