Americký filmový horor je v žumpě. Tímto tvrzením můžeme zahájit každou žánrovou recenzi, protože je to prostě tak. Samozřejmě, jsou tu výjimky z pravidla. I v nuzných časech totiž vznikají kvalitní kousky, malé klenoty, vedle nichž je ta hlušina kolem ještě šedivější a bezútěšnější. I uprostřed krize se ozývají tvůrci, kteří dělají z těch ostatních plagiátorů, remakerů a sequelerů naprosté zoufalce.

Můžete samozřejmě namítat, že Insidious si pověst jednoho z nejlepších letošních hororů vysloužilo právě díky absenci pořádné žánrové konkurence. Že vlastně není nijak světoborné a srdce fanouška potěšilo jen tím, že nebylo úplně stupidní a mělo alespoň základní řemeslné kvality (což dnes vůbec není samozřejmost). Budete mít částečně pravdu. Na první pohled opravdu nejde o nic mimořádného.

Máme tu rodinu, barák a bubáky. Tahle kombinace byla provařená už v době, kdy jsme horory sjížděli na VHSkách se simultánním překladem. Filmů, z nichž Insidious zcela nepokrytě čerpá inspiraci, jsou tucty (první na seznamu je starý dobrý Poltergeist). Synek během lezení na půdu spadne z žebříku a ocitne se v komatu. A tehdy se začnou dít Věci. S velkým V. Nečekejte překvapivé zvraty a originální rozuzlení. Film ani nemá nijak nadprůměrně budované charaktery a herecké výkony Patricka Wilsona či Rose Byrne (tentokrát bez podvazků) jsou pouze odpovídající. Rozpočet byl skromných 1,5 milionu dolarů, je to ryzí nezávislá produkce, takže zapomeňte i na vymazlené triky a gore efekty.

Na papíře je prostě Insidious tuctovka k pohledání. Ještě ke všemu se na něm podíleli lidi od Paranormal Activity a trailerová propagace se nám snažila namluvit, že jde o něco podobného. Velký omyl. Pokud přiznáme PA nálepku „moderního hororu“ (echm...), Insidious stojí na opačné straně spektra. A jsme u kořene věci. „Oldschool“ je slovo, které od začátku hledáte. Ale tápat jste mohli v případě, že jste se dosud nesetkali s tvorbou Jamese Wana.

Malý usměvavý „Číňan z Malajsie“ patří k nejzručnějších oldschoolerům v Hollywoodu. Díky úspěchu a kultovnímu statusu prvního SAW si může točit své variace na milované filmy z dětství. Ať už jde o tradičně pojaté horory (Zlověstné ticho) nebo akční revenge thrillery (Rozsudek smrti). Wan opisuje od „starých mistrů“ opravdu zručně a ještě zvládá přidat i moderní feeling.

Insidious: FOTOGALERIE

Navíc se pro Insidious spojil se spolužákem a starým parťákem Leighem Whannellem, který pro něj napsal i SAW a Zlověstné ticho. Jednoho dne si sedli a řekli, že natočí klasiku se strašidelným barákem, ale ve stylu milovaného Daria Argenta. Whannell prý během psaní intenzivně sjížděl Argentovu tvorbu. Wan nemusel – už Zlověstné ticho ukázalo, že má Mistrovy finty pro budování atmosféry a napětí v malíku. Použití „řvavé“ rudé barvy v kontrastu s chladnou paletou je jedním z jasně identifikovatelných vizuálních odkazů.

A jsme doma: Insidious je poctivé řemeslo a především k pos*ání strašidelný film. Kašlat na (ne)originalitu a klopýtavou výstavbu zápletky. Pro Wana je to jen základ pro to, aby se předváděl v umění vyděsit diváka k smrti. Snímek může sloužit jako učebnice efektivního strašení. Wan ani nepotřebuje zdlouhavě budovat atmosféru a zesilovat hudbu, aby vyvolal nepříjemný pocit a přivedl diváka k místu, kde do něj může vpálit lekačku (ne že by to neuměl, umí, a parádně). Zabrnká vám na nervy třeba už prvním záběrem filmu, ve kterém kamera projíždí ztemnělým domem od postele malého chlapce (okamžitá identifikace s ohroženým subjektem) až ke dveřím, za kterými se pohybují zlověstné stíny (ohrožení sílí), a k zrcadlu, ze kterého se šklebí odporná stará ježibaba (hnus a odkaz na Argenta v jednom). A máte to, pěkně na talíři, už před úvodními titulky. A bude hůř.

Přehrajte si trailer To, co Wan předvádí v následujících 100 minutách, doopravdy není pro lidi se srdečními potížemi či méně pevným svěračem. Některé lekačky jsou jasně čitelné (pokud sami máte dítě, zjevení ducha nad kolébkou budete rozdýchávat ještě dlouho), jiné naprosto nečekané, téměř podpásové (nechci spoilerovat, takže jen jeden příklad za všechny – vrhnout démona doprostřed dialogu za denního světla, v tom je Wan asi průkopník). A všechny dokonale fungují, takže Wan vlastně ani nepotřebuje drahé efekty. Vystačí si s bubákem, co má make-up jako Darth Maul a budete vřískat hrůzou.

A o tom to je. Insidious je horor, u kterého si možná už po týdnu nevzpomenete, o čem přesně byl. Ale ještě rok budete známým vyprávět, že pokud se chtějí u nějakého filmu opravdu bát, tohle je jasná volba. Wan zkrátka opět zabodoval. Jeho výdělečnost (rozpočet 1,5 milionu, tržby 92 milionů celosvětově) mu může závidět kdejaký hitmaker a řemeslné kvality jej posouvají na pozici momentálního amerického žánrového krále.