Nafukovat úspěšné hororové kraťasy na celovečerní stopáž se většinou nevyplácí, ale produkující James Wan to v případě švédského tříminutového fenoménu udělal chytře. Jednoduše dal skromných pět milionů přímo jeho tvůrci a držel Davida F. Sandberga otcovsky za ručičku. Resp. mu jen občas poradil, protože Sandberg je takový skandinávský Peter Jackson. Točí už od útlého věku a svými krátkými horory si doma získal slušné renomé. Zbytek v roce 2013 zajistil YouTube a krátký film o strachu z temnoty, ve kterém si zahrála Sandbergova manželka Lotta Losten. Ta má mimochodem drobné cameo i v celovečerní verzi. Příběhy mladých nadějných tvůrců ale často končí právě na prahu mainstreamu. Sandbergova kariéra by tu ale mohla teprve regulérně startovat.

Nebudu tu zdlouhavě řešit, kdo udělal jaké rozhodnutí a komu tedy připnout metál. Můžeme dlouho spekulovat, jestli to byl Wan nebo Sandberg, kdo udržel snímek na ideální osmdesátiminutové stopáži. Kdo vyhnal ze scénáře tradiční klišé a osadil ho postavami z masa a kostí. Koho napadlo nesvítit hlavnímu bubákovi do obličeje (tedy s výjimkou samotného závěru). Všechno to ale byly skvělé volby, díky nimž Zhasni a zemřeš skvěle funguje i v delším formátu.

Zápletka se totiž za svou jednoduchost nestydí, ba právě naopak. Mírně vyšinutá maminka měla v dětství kamarádku Dianu, která se bála světla. Doktoři se ji snažili vyléčit šokem a skončilo to hodně špatně. Tak špatně, že se nyní dlouhé prsty temnoty vkrádají zpátky do života matčiných dětí... áááá následuje lekačka. A další. A pak ještě jedna. Ne, Zhasni a zemřeš vás netrápí dlouhou expozicí nebo vodopádem nikam nevedoucích otázek. Tohle není mytologie á la Kruh (a teď myslím spíš japonský originál, kdo viděl nebo četl Spirálu a Smyčku, tak ví o čem je řeč), jde o jednoduše načrtnutou povídačku na "dobrou" noc, ve které se tvůrci skoro až nemohou dočkat strašení. Silueta Diany se tak objevuje velmi brzy a Sandberg tasí další trumfové eso.

Snímek je totiž velmi kreativně natočený, kameraman doslova "maluje" světlem a využívá digitální technologie k tomu, aby komorní interiéry nasvítil tu osamělou žárovkou, tu svíčkou, displejem telefonu nebo ostrým paprskem policejní baterky. Kontrast mezi světlem a stínem je nevyčerpatelnou studnicí lekaček a vraždící stín je primitivním, ale dokonale fungujícím záporákem. Jistě, jsou to přesně ty skokové lekačky, které vás v jiných filmech brzy naštvou, ale tady se brnká na strunu přirozeného strachu ze tmy, jenž živí hlavního bubáka. A tahle fóbie z neosvětlených prostor se rychle přenese na celé publikum.

Ten třetí vzadu, stojící příhodně ve stínu, si ovšem zaslouží stejnou pochvalu jako producent a režisér. Scenáristovi Ericu Heissererovi se povedl husarský kousek. Ze začátku vás zmate rychlou expozicí, ale jakmile se dostanete pod kůži postavě matky, kterou hraje Maria Bello, začne se v jejích zmatečných replikách rýsovat pozadí celé štrapáce, ze kterého vám naskočí možná větší husina než z nervózního zvuku třepotajících se žárovkových vláken. Snímek vás tak bude jemně napínat až do konce a především se budete bát o jeho aktéry.

Herců tu není moc, ale všichni mají s čím pracovat. Maria Bello je jako vyšinutá matka skvělým opěrným bodem, desetiletý Gabriel Bateman je přesně to děcko, které umí hrát a ví co se od něj chce - alespoň jedno takové ročně a všichni budeme spokojení. Teresa Palmer je hlavně hezká, kalifornsky opálená a umí koulet očima, když se před ní něco "děsivého, ale pořád jen PG-13" odehrává. Na druhou stranu lze kvitovat s povděkem, že má macgyverovské vlohy a neutíká po schodech směrem nahoru, když ji něco honí. Vlastně se skoro divíte, že to není chlap, ověšený právě nějakým blonďatým a prsatým závažím. Role se tu prohodily, ale dokonce i ten nic nechápající boyfriend je docela sympatický a nejde o úplné dřevo, které by zhynulo v první scéně.

Ve výsledku tedy poctivá prácička, která samozřejmě v samotném finále trochu ztrácí, protože najednou na nic není čas a všechno se musí rychle vyřešit a utnout, ale možná i ta definitiva je vlastně osvěžující. Nechceme milion pokračování a širší multiverse. Prostě se povedlo natočit dobrý horor podle zajímavého nápadu. Zazvonil zvonec a bubáka je konec. Tak by to mělo být, aby divák zatleskal a odnesl si domů všechny ty noční děsy. Díky za ně, a taky za všechny ty účtenky. Dneska večer nechám zapnutou nejen klimatizaci, ale pro jistotu i lampičku.