Tato klíčová slova se můžete dočíst snad u každé zmínky o snímku režiséra Pawła Maślony, jenž loni získal šest polských filmových cen a ještě o tři triumfy více si odvezl z významného Festivalu polských hraných filmů. Nelze se tomu divit, pro tamější kinematografii se jedná o zjevení, jež se výrazně vymyká obvyklým exportům v podobě oslavných historických děl či tepavých kritik katolické církve.

Úvodní titulek nás uvádí do roku 1794, kdy se Polsko nachází na prahu lidového povstání jak vůči šlechtě, tak i vůči ruským okupačním silám. Tento rozměr jistě není náhodný, vždyť Matička Rus si přivlastňovala polská území po staletí, což je akcentováno i zde v podobě důstojníka carské armády Dunina, jenž se neustále odkazuje na poměry ve své rodné gubernii, které však v polském kulturním kontextu dávají jen pramalý smysl.

Podobných nenápadných šťouchnutí do (nejen tehdejších) východoevropských vztahů najdeme ve filmu celou spoustu. Střet kultur zastupuje i přítomnost Afroameričana Dominga, jež samozřejmě budí rozpaky i obavy. V rámci této historické fikce však dává smysl, jelikož sem Domingo přišel společně s polským národním hrdinou Tadeuszem Kościuszkem, jenž se na začátku vyprávění vrací z nedávno vzniklých Spojených států amerických.

Skutečný Kościuszko byl fascinující postavou. V polské armádě to v mladém věku dotáhl na kapitána, následně odešel studovat do Paříže a posléze se stal hlavním inženýrem americké armády. Pomohl vybudovat řadu pevností a vojenských táborů, díky čemuž se stal generálem. Po necelé dekádě se na rodný kontinent vrátil a stal se jednotící silou při vlasteneckých povstáních především proti Rusku, jehož se účastnily i rozsáhlé oddíly sedláků a rolníků. Jen málo figur polských dějin se dočkalo takového respektu i celosvětového významu.

Jako oduševnělého, moderního člověka zobrazuje Kościuszka i Maślonův snímek, čemuž napomáhá angažování oceňovaného polského herce Jacka Braciaka (Volyň, Klér) Při vysvětlování vztahů mezi velkostatkáři a jejich poddanými dospějí s Domingem k tomu, že se situace až tak neliší od otroků pracujících na amerických plantážích, ačkoli zde chybí etnický rozměr. Šlechtici jsou tu ale vykresleni jako takřka karikaturní zdegenerované stvůry, vyžívající se v oplzlostech a dehumanizující své poddané. Mezi ně částečně patří i mladík Ignác v tradičně uhrančivém podání Bartosze Bieleniy, známého z nedávných polských hitů Corpus Christi či 25 let neviny.

Ignác je levobočkem umírajícího aristokrata a doufá, že svou pozici dokáže přetavit v bezpečnější a spokojenější život. Tomu však zabrání příchod jeho nevlastního bratra a oficiálního (a tím pádem odpudivě sociopatického) pokračovatele rodu Stanislawa. Ignác prchá s otcovou závětí, jejíž znění nedokáže přečíst, a postupně se setkává s Domingem, Kościuszkem, Duninem, Stanislawem i odvážnou vdovou Marií, jejíž příbytek se nedobrovolně stává cílovou stanicí, do níž osudy všech postav nakonec vedou.

Jde tedy o velmi svéráznou historickou vyprávěnku, jež z historických reálií vychází pouze velmi volně. Konec 18. století se stává spíše kulisou, před níž se rozehrávají dodnes vyhrocené nadnárodní i kastovní vztahy. Heslem nižší polské aristokracie, jež chce společně s Kościuszkem zahájit povstání, je „šlechta osedlá koně a nějak to dopadne“, zatímco Domingo s uvěřitelnou americkou drzostí hláškuje po vzoru Kevina Harta. Téměř desítka postav se ve spletitém příběhu náhodně potkává, dlouze konverzuje a hraje všelijaké komunikační hry, u čehož si nelze nevzpomenout hlavně na Nespoutaného Djanga.

Právě v tomto srovnání se však ukazuje Tarantinovo mistrovství práce s napětím, vyřčenými i tušenými hrozbami a filmovým jazykem, díky němuž se daří udržet diváckou pozornost. Maślona tyto prvky emuluje, a to na středoevropské poměry bezesporu zdařile a důstojně; výslednému vyznění však přece jen leccos chybí. Jde o dílo příliš pomalé na to, aby dokázalo bavit jakožto komedie, a zároveň příliš odlehčené k tomu, abychom se o postavy skutečně báli. Dílčí konverzační momenty, založené na nejistotě, kdo co všechno o ostatních postavách ví, jsou působivé, leckdy se však dostavuje i nuda vycházející z neobratné práce s diváckými emocemi. Ke konci se však dostavuje i satisfakce v podobě velmi akčního a i vcelku krvavého finále, jež uvolní do té doby hromaděnou energii.

Maślonovi se společně se scenáristou Michałem A. Zielińskim podařilo sympaticky vyhnout natočení rutinního historického dramatu, naopak vzdal poctu svým přiznaným inspiračním zdrojům v čele s Tarantinem, Samem Peckinpahem a subžánrem home invasion thrillerů (což v tomto podání nabývá hned několika významů). Výsledek je rozhodně svěží a sympatický, zároveň se však jedná spíše o důstojného epigona zmíněných velikánů nežli o svébytně strhující snímek.