Miluju pasáž kolem padesáté minuty filmu, kdy se nesourodá dvojice hlavních hrdinů vydá na dlouhý lov psanců, aby nasbírali dost peněz na realizaci svého plánu. Sednou na koně a za zvuků I Got a Name vyběhnou na zasněžené pláně. Vzletná hudba nese postavy na jejich dlouhé cestě, vůkol je nádherná příroda, působivé kulisy v ještě působivějším nasnímání – a vy můžete s hrdiny prožívat jejich pompézní výpravu a těšit se na její další kapitoly. Západy slunce, úbočí hor, nekonečné planiny, koně bořící se do sněhu před stády bizonů.

Ryzí kinematografický požitek, jakých dnes už moc nevidíte. A jaké k westernům patří stejně neodmyslitelně jako kolty, komíhající se dveře saloonu a panáky ohnivé vody.

Quentin Tarantino to moc dobře ví a pochopitelně má nabiflované všechny další propriety, které těm nejlepším filmovým báchorkám z Divokého západu pomáhají k nesmrtelnosti. Svého Djanga stylizuje do šedesátkového westernu už od studiového loga a úvodních titulků, využívá ale všech výrazových prostředků, které mu dovoluje dnešní Hollywood i jeho status absolutní režisérské superhvězdy – díky tomu jsou přestřelky tak dravé, výbuchy násilí brutální i efektní a extrémní zpomalovačky tak oku lahodící. V Djangovi je to nejlepší z obou světů – starosvětsky klenuté, zemité vyprávění, s postmoderním cynismem i okamžiky přímočarého klipového nářezu.

Nejsem Tarantinův ortodoxní příznivec, náš vztah byl mnohdy silně ambivalentní, ale způsob, jakým se zde chopil westernového žánru mi přijde dokonalý. Oscarem oceněný scénář samozřejmě nešetří klasicky tarantinovskými dialogy, často dlouhými, ironií nebo napětím špikovanými promluvami, ale jsou zasazeny do tak silného rámce – ano, zase ta pomsta, ovšem tentokrát osobnější a autentičtější – a s tolika emocionálně strhujícími momenty, s přesvědčivou bolestí i strachem, i silnou úlevou během katarzí, že to vyprávění opravdu skvostně funguje.

Nespoutaný Django nabízí velkou, archetypální pistolnickou story o chlapíkovi, co zvládl to zlo pořádně vojebat. Tarantinovo kombinování vysokého s nízkým a popkulturní remixování je tu naprostým požitkem, zvlášť když perfektně slouží příběhu. Jak v emancipaci černošského drsňáka – ty chvíle, kdy jako princátko v modro-bílém outfitu dráždí všechny jižanské mocipány, jsou neodolatelné –, tak i při jeho přestřeleném etnickém zrcadlení v padoušství oslizlého Samuela L. Jacksona.

Ten je ve své bezmála sitcomově stylizované poloze fantastický, stejně jako DiCaprio jako expresivně přehrávající záporák bažící po obsazení všech memů světa. Nejvíc kouzla ale film znovu těží z rozšafného herectví Christopha Waltze. Asi nikdo by nedokázal tuhle figuru podat s takovým půvabem i charismatem, tady se Tarantino znovu trefil na výbornou.

Nespoutaný Django ale nemá žádné chyby a vlastně i trochu nerozumím tomu, proč se netěší ještě větší oblibě i mezi Tarantinovými ortodox fans a proč ho někteří vidí jako až příliš schůdný popík (ale možná si sám odpovídám tím, že jej tak adoruji). Jako ultimátní westernový příběh se silným anti-rasistickým zatížením si ale nedokážu představit lepší, ve všech ohledech tučnější a výživnější podívanou, která umně shrnuje všechny silné stránky žánru a podává je v maximální současné kvalitě, a to při uchování výjimečného rukopisu svého autora.

Dost možná nejlepší Tarantino.

P.S.: Film promítáme v pondělí 13. března na velkém plátně kina Aero.