Ztratili jsme Stalina přichází do kin s pověstí filmu, který v Rusku zakázali. Celkem chápu, že tahle informace se dá při propagaci krásně využít, ale jestli je tahle satira něco, čemu byste měli věnovat pozornost, nebo od toho utéct, vám neřekne. A vlastně ani nenaznačí. Na druhou stranu rozumím tomu, že komedie o tom, co se dělo v Sovětském svazu po smrti muže, jenž posílal na smrt miliony lidí, se propaguje dost těžko. Naštěstí je tahle historicko-politická legrace nakonec zajímavá nejen tím, že ruští diváci si na ni do kina nezajdou. 

Ztratili jsme Stalina: FOTOGALERIE

Je rok 1953 a v zemi bláta, dřevěných lžic a politických procesů právě dovládl Josif Vissarionovič Džugašvili. Neomezený vládce země, nad níž slunce nezapadá (nebo mu to trvá sakra dlouho) leží na zemi ve své pracovně a kolem něj stojí jeho pohůnci, kterým dochází, že se situace sakra změnila. Na Stalinovo místo totiž musí někdo usednout. Bude to jeho osobní tajemník Georgij Malenkov, poradce Nikita Chruščov nebo ministr vnitra a spoluorganizátor čistek ze 30. let Lavrentij Berija? Začíná závod s časem, je potřeba přesvědčit ostatní politiky o tom, jakým směrem a s kým v čele by se měl vydat Sovětský svaz, zpacifikovat Stalinovy potomky, získat spojence a zlikvidovat konkurenty. A k tomu všemu ještě uzavřít Moskvu, pohřbít Stalina a podívat se na nějakou imperialistickou westernovou klasiku…

Ztratili jsme Stalina je sice oficiálně komedie, málokdy vás ale vyloženě rozesměje. Spíš vám vyloudí na tváři nechápavý úsměv z toho, jak absurdní věci se tehdy v Sovětském svazu a v podobných zemích včetně té naší děly. Nikdo z hrdinů netuší, jestli za pár hodin bude mluvit k tisícům Sovětů na náměstí, nebo si kopat vlastní hrob. Žádný z politiků se nemůže spolehnout na své kolegy, protože v každém se rvou strach, cynismus, ambice a někdy i obyčejná lidská tupost, hloupost a malost. Ten, kdo vstával s pocitem, že za pár hodin bude šéfovat největší zemi na světě, může mít večer v hlavě kulku. Sovětský svaz po Stalinově smrti je totální absurdní bordel a fraška. 

Pochopitelně tu zafungovala i umělecká licence, takže některé scény jsou pro potřeby filmu pravděpodobně o dost vyhrocenější a zábavnější než ve skutečnosti, ale když si člověk uvědomí, že ministr zahraničí Molotov byl opravdu takový magor, aby Stalina a komunistickou stranu podporoval i po tom, co zatkli jeho manželku, člověka z toho docela zamrazí. S tímhle faktem pracuje režisér Iannucci celkem často a efektně a především v absolutním závěru si možná ani nevšimnete, jak se z úsměvné satirické blbiny stalo kruté drama. I když je Ztratili jsme Stalina komedie, u závěrečných titulků se nejspíš moc usmívat nebudete. 

Přehrajte si trailer Příběh o tom, jak se vládlo v nedávné minulosti a co se může stát, když si moc začnou uzurpovat lidé, kteří jsou sobečtí, cyničtí a přehnaně ambiciózní, rozhodně stojí za pozornost. Ať už v kině hledáte poučení, nebo zábavu. Rozhodně však nečekejte nějak extra výpravnou podívanou. Ztratili jsme Stalina je skoro až divadelní záležitost, u níž navíc budete mít občas možná trošku problém orientovat se ve všech těch jménech a ksichtech. U takhle chytrého a zábavného filmu to naštěstí zase tak moc nevadí.