Sacha Baron Cohen je pekelně vtipný, a proto i zatraceně úspěšný člověk. Výjimečný komediant, mystifikátor, buřič, talentovaný herec, marketingový král a bavič s průrazností protitankové střely naštěstí nestojí na místě. Po poněkud rozpačitém Brȕnovi, na němž zůstal pel „slabšího Borata“, přichází s další prvotřídní komedií, co otřásá žánrem v základech.

Ukázku na Diktátora asi viděl každý, takže sáhodlouhé rozebírání zápletky by bylo nošením sebevražedných atentátníků do Palestiny. Proto jen v krátkosti akceptujme, že existuje arabský stát Wadíja, typický protivník Západu z tzv. Osy zla, a že v něm panuje poslední z velkých diktátorů naší doby, premiér admirálgenerál Aladin (jeho činnost je známá i Středoevropanům). Toho času tyran a nadšený prznitel hollywoodských sexbomb je donucen k výletu do Ameriky, kde má pokud možno kývnout na podpis ústavy a zavedení demokracie, jinak mu svobodné mocnosti vyhlásí válku. Jenže stačí jeden malý puč, klasická záměna rolí a Aladin je vydán napospas New Yorku - s prázdnou kapsou a se sociální inteligencí nadrženého lobotomika.

Diktátor: FOTOGALERIE

Z Cohenových alter eg je Diktátor mediálně nejvděčnější figurkou. Vidět ho můžeme všude, do novin a na „seriózní zpravodajské portály“ to má rozhodně blíž než buranský rapper, šílený Kazach s krávou v obýváku nebo teplý rakouský moderátor. Aladin ale sám o sobě není úplně nejzábavnější postavou, protože Cohen do jeho kůže nemůže naplno vklouznout a prostě ho jen rozjíveně „hraje“ jako pomrkávající komik (proto mi třeba tohle interview nepřipadá kdovíjak vtipné). Film naštěstí jeho komediální potenciál využívá na sto procent a vhání ho do beuzdné taškařice, která je tak pestrá, že se nevyplatí ji škatulkovat.

Přestože se Diktátor odpichuje od humotů o terorismu, diktatuře i jaderném ozbrojování a od první chvíle si okázale hýčká svůj satirický rozměr, škála fórů je tak rozsáhlá, že film nejde označit za komedii o politice a státnících. Diktátor je pro všechny a o všem, protože si bere na mušku veškerá slabá místa veřejného prostoru a zuřivě do nich kope. Je to konstantně nekorektní kanonáda fórů, které si berou všechno to rasistické, sexistické, nenávistné, zaprděné, netolerantní a nevkusné, co kolem lítá, vyhrocuje to ad absurdum a hněte z toho neskutečně nabitou sérii gagů a hlášek, jaká nemá co do tempa obdoby.

Diktátora by šlo rozsekat do desítek videí na YouTube, přičemž většina z nich by byla k zbláznění vtipných, okamžitě nabrala miliony zhlédnutí a ještě by pěkně pokryla všechny myslitelné kategorie humoru – schytáte fóry postupně gradované i přímé útoky na první signální, fyzický humor, buranské vtipy, zábavu vyměšovacího charakteru i sofistikované hrátky s jazykem, něžné bonmoty pro Marka Ebena i čirý průjem pro prdícího Eddieho Murphyho, popkulturní odkazy, šrapnely, jemnou hru s filmovou řečí, dadaistické vtipy, superoriginální skeče (porod!), ale i nechutnosti, které by Adam Sandler otráveně vytrhl ze scénáře a přestal věřit v dobrý vkus lidstva.

Ta nekonečná paleta fórů je za sebe tak nelítostně naházena, že ji sotva stihnete všechnu pobrat a naplno si užít její barvitost a nuance. Což rozhodně není výtka, jen prosté konstatování, opřené o radost, že z té enormní nálože tak 90% frků funguje. A skvěle, jako přesně trefená rozbuška smíchu.

Bohužel v tom randálu trochu zanikají výraznější momenty – v paměti zůstane v podstatě jen mrazivý monolog o rozdílu mezi demokracii a diktaturou – a není vůbec čas na trochu nosnější rozehrání romantické linie, jež gagy opět propojuje. Přestože scény s Annou Faris jsou vůbec to nejvtipnější, co Diktátor pálí do publika (většinou kvůli tomu, že Aladin ji nazývá láskyplně „smrdícím skřetem s hnusnou parukou“), i jejich momenty jsou osekané sotva na pár sekund. Osobně jsem kvůli tomu nebyl dojat jak u Borata, ani omámeně nezíral jak na finále Brȕna, ale prostě akorát zatáhl oponu za ďábelskou estrádou, která při současných cenách vstupenek mohla přeci jen trvat dýl než sedmdesát minut.

Přehrajte si trailer Z hlavy nemůžu odehnat ale mnohem zásadnější výtku: Sžíravá Cohenova kanonáda jde do všech směrů, pere do každého, odevšad, stihne zaskočit židy, muslimy, feministky, Harveyho Keitela, chovatele koz, kojící matky i Tokio Hotel. Pleskne prostě každého, ale doopravdy neurazí nikoho. Diktátor překračuje bariéry na tolika frontách, že jeho satirické a kritické tóny nejsou moc nahlas slyšet a nakonec zanikají pod nánosem docela smířlivého smíchu o všem, o všech a pro všechny. Může se bavit každý. Takže se u něj nakonec vlastně „všichni zasmějeme sami sobě“, podobně jako u stokrát vyměklejších a hladovějších veseloher. Až příliš spořádaně a bezpečně - zvlášť na poměry filmu, kde se dvakrát strká pěst do řitě.

Uchechtneme se slabostem nás samých i limitům našich civilizačních prostorů… no a pak můžeme jít zase nadávat na politiky, spílat teroristům, bát se Arabů a masturbovat.