O Quentinu Tarantinovi jeho spolupracovníci tvrdí, že točí hlavně pro diváky. Že své filmy upravuje tak, aby co nejvíc potěšily publikum, v čemž je prý lepší než většina ostatních režisérů. Upřímně nechápu, jak někdo k tomuhle závěru došel. Quentin je totiž učebnicovým příkladem tvůrce, který točí hlavně sám pro sebe.

Právě on je alfou a omegou diváckého zážitku, a když něco baví jeho, prostě to bez okolků hodí na velké plátno. Bylo to poznat na jeho předchozích filmech? To si pište. Asi nejvíc je to ale vidět na Osmi hrozných - tříhodinové westernové konverzačce z jednoho kočáru a jedné chaty. Kdo proboha točí něco takového v roce 2015? Zatímco všichni šponují triky na maximum a snaží se útočit v maximálním měřítku a strhujícím tempu, Quentin prostě dostal chuť poslouchat svoje květnaté dialogy z úst Samuela L. Jacksona, Kurta Russella a Waltona Gogginse. Kdekdo mu tuhle zahleděnost do sebe sama samozřejmě zazlívá. Pak jsou ale tací, kteří jí docela fandí.

O kterém přístupu bude řeč v téhle recenzi? Jestli už jste netrpělivě sjeli k hodnocení, dobře víte, že o té druhé. Za tarantinovce se zrovna nepovažuju a většinu Quentinových filmů beru jako solidní nadprůměr, Osm hrozných je pro mě ale jeho druhý nejlepší počin (hned po debutantských a velice podobných Gaunerech). Proč? Zejména proto, že jsou Quentinovou nejsilnější stránkou dialogy. A ty si člověk nikde nevychutná víc než v jeho prvním a (zatím) posledním filmu.

Jen málokterý tvůrce si dokáže tak vyhrát s jazykem, dávkováním informací, komediálním načasováním a především výběrem herců, kteří budou jeho pisatelské výtvory oživovat. V Osmi hrozných se tohle všechno schází v ideálním rozpoložení, protože si Quentin sehnal bandu frajerů, které prostě chcete poslouchat desítky a desítky minut. Nejvíc sem nepřekvapivě sedí Jackson, jenž Quentinovy výmysly vždycky uměl prodat na maximum. Hned v závěsu je potom Goggins, jemuž se bohatě splatil štěk v Nespoutaném Djangovi (z Justified navíc víme, že je dialogový ďábel!), a o moc nezaostávají ani Russell, Jennifer Jason Leigh a další, kteří ze svých rolí těží totální maximum. Jak se jim to daří? Hlavně díky tomu, že Quentin každému dopřeje bohatě vykreslenou postavu, několik stěžejích momentů a případně i památnou rozlučku. Veškerý pokec tak vedou hrdinové (nebo spíš antihrdinové), kterým je věnována vyloženě románová péče.

Ano, tenhle detail je velice podstatný. Osm hrozných si totiž zakládá na románové košatosti, zajímavých maličkostech a pomalu budovaném napětí, které v tu správnou chvíli exploduje v našlápnutém (a obvykle dost krvavém) twistu. Všechno tu tedy fasuje doslova maniakální péči, aby měl každý odchod ze scény kýženě hutný dopad. Taky se vždycky smějete blockbusterovým tvůrcům, kteří vnadí na "film o postavách", aby následně přišli s nedovařenými digiomalovánkami? Osm hrozných je totálním protikladem těchhle produkcí, návratem k síle slova a sérii dobře promyšlených momentů, na které budete vzpomínat ještě dlouho po odchodu z kina.

Doplňuje tuhle scenáristickou snahu i famózní vizuální stránka? Jistě, Quentin si jako obvykle pohlídal každý záběr, i když je jeho posedlost 70 mm filmem samozřejmě dost zbytečná. Těch pár záběrů z dostavníku nikoho nevytrhne (třeba Opravdová kuráž oslnila divokým západem i bez téhle vychytávky) a o něco širokoúhlejší kecání v interiéru taky ocení jen málokdo. Všechno tak vlastně vypadá, jak má. Jen se kolem toho udělalo dost zbytečné haló, podobně jako kolem Morriconeho hudby, která je sice žánrově přesná, ale do paměti se vám nejspíš nezaryje.

Jak už vám ale muselo dojít, u Osmi hrozných se primárně nemáme kochat záběry na velehory a vzletnými melodiemi. Na skladě je výhradně dialogový maratón s jednoduchým příběhem, který se pozvolna šine k třeskutě zábavnému finále. Že je tam o něco víc detailů, vzpomínání a opakování důležitých věcí, než je potřeba? Pár nadbytečných momentů by se asi našlo. V opačném případě by ale mohlo jít o triviální westernovou jednohubku, u které by se nešlo zabořit do sedačky a hltat každé pečlivě vybrané slovo. Krvavější momenty by tak nevyzněly, protože by vyhrocené situace plíživě negradovaly. Jackson by se nevyprofiloval do unikátního lovce odměn, který je zvrácenou nadstavbou Krásnoočka z Hodný zlý a ošklivý, protože by k tomu neměl prostor. A Quentin by si nemohl hrát s odkazy na Přepadení a Pátrače, které si takhle může vychutnávat se správně fandovským zápalem.

Osm hrozných tak pochopitelně cituje řadu klasik, zároveň ale jde o bezprecedentní žánrový počin, kterému bych nechal sebrat jen malou hrstku dostavníkového švitoření. Ano, v první hodince se přeci jen mohlo krapet stříhat. I díky pomalejšímu rozjezdu ale funguje nabírání tempa, na které už se dnes většinou rezignuje, a všechno koneckonců souvisí s Russellovou postavou, která skrz zdlouhavé vyptávání demonstruje svoji nezměrnou opatrnost.

Podřízení výstavby děje postavám je u Quentina prostě maximální. A právě díky tomu jsme dostali nesmírně pohlcující thrillerový epos, který i přes extrémní délku láká k více než jednomu zhlédnutí. Díky za tu neochvějnost, Quentine. Lehce stravitelné eskapády zvládá konkurence, takže se svého autorského otisku rozhodně nezbavuj!