Drama Corpus Christi sesbíralo většinu polských filmových cen za loňský rok a dočkalo se i finálního oscarového výběru za zahraniční film. Teď se i diváci v našich kinech mohou konečně přesvědčit, že se jednalo o zasloužené úspěchy. Režisér Jan Komasa se zapsal už několika povedenými kusy (Město 44, Místnost sebevrahů), jeho novinku Hater můžete aktuálně vidět i na Netflixu. Než si však vyslouží nějaké zámořské angažmá, servíruje film ryze evropský (a polský dvojnásob): církev, dospívání, pokrytectví, morálka. Tak pojďme na něj.

Mladík Daniel se chystá na odchod z vězení pro mladistvé a jediné, o co projevuje skutečný zájem, jsou církevní obřady. Není však žádný svatoušek, a to nejen kvůli těžkému hříchu z minulosti, nýbrž ani jeho současné chování není zrovna příkladné; přesto před vězeňským kaplanem pociťuje zvláštní bázeň a s ní spojenou touhu stát se knězem – to však s jeho trestním rejstříkem není možné. Odjede tedy do vzdálené vesnice, ale shodou okolností se místo práce na pile stane pomocníkem starého faráře. Po jeho odchodu do nemocnice se má krátkou dobu starat o mše a vůbec veškeré církevní povinnosti ve vsi – vydává se totiž za vysvěceného kněze. Že je to absurdní a nemohlo by se to ve skutečnosti stát? Omyl, příběh vychází ze skutečné události…

Speciální zmínku si zaslouží Bartosz Bielenia v hlavní roli – ve skutečnosti vcelku fešák, tady znepokojivá kombinace pochybného výrostka se vzezřením démoničtějšího Spuda z Trainspottingu a fanatického kazatele, která však překvapivě velmi dobře funguje. Už v prvních deseti minutách se ukazuje, že se nejedná o jednorozměrnou figurku, již bude snadné pochopit. Bielenia ztělesňuje životnou a živelnou postavu, jejíž nevybíravý slovník i způsoby nastavují tradičním církevním pořádkům nekompromisní zrcadlo: Ve věcech víry pouze zběžně vzdělaný mladík zmůže díky své otevřenosti a ochotě provázet druhé na jejich duchovní cestě více nežli přežitými konvencemi svázaní duchovní tradičního typu.

Komasa společně se scenáristou Mateuszem Pacewiczem, který u původním skutečném případu psal, dokázal z reálného základu vytěžit příběh se silným přesahem. Tvůrci velmi chytře kombinují ohrané prvky komedie stojící na záměnách, sociální drama o problematickém dospívání i podvratnou, leč záměrně neopulentní kritiku církevních poměrů. Je to přitom právě církev, která by měla prosazovat hodnoty odpuštění a upřímného pokání, jenže v praxi to tak úplně nefunguje – stejně jako bezelstná pomoc druhým. Tyto kvality tak dokáže lépe vyjádřit hříšník, který se sice provinil, ale v jeho chybě je i kus životní moudrosti; takové, která umožňuje vypuštění nahromaděných emocí a nakonec i odpuštění. Odpustí však někdo jemu?