Úspěšný a obdivovaný malíř prochází krizí středního věku, zakouká se do mladé novinářky a musí se nějak postavit ke svému dosavadnímu sobeckému životu i proměnám uvnitř rodiny. Zato jeho kamarád právník si žádnou krizi nepřipouští a vnitřní prázdnotu zahání bohémskému přitakání veškerým myslitelným pokušením. Je samozvaným mentorem pro citlivého mladíka, jenž řeší konflikty recitováním básní, a nesourodou čtveřici mužských přátel uzavírá narcistní fešák, který proti své vůli dospívá ke zjištění, že povrchní honba za instagramovými lajky cestu ke štěstí neskýtá. Vidí „to“ tihle kluci opravdu jinak než kolem nich se motající holky? A o čem je vlastně řeč?

Nyní sedmapadesátiletý David Ondříček získal filmařské ostruhy na etalonech chcípáckých filmů Šeptej, Jedna ruka netleská a hlavně Samotáři, kteří dodnes utvářejí představu stavu tuzemské kinematografie na přelomu milénia. Pozdější, žánrově ukotvenější díla jako Ve stínu a Zátopek zase posbíraly množství filmových cen, takže není divu, že novinku provázela velká očekávání – obzvlášť vzhledem k deklarované návaznosti na velepopulární Samotáře.

Toto propojení se přitom vyloženě nabízí. Zatímco v Samotářích jsme sledovali skupinu postav, které coby pozdní dvacátníci či čerství třicátníci selhávaly ve vývojovém úkolu, kam v životě směřovat, v jádru Ondříčkovy autorské novinky se nachází téma velmi podobné – pouze věkový rozptyl se poněkud rozšířil. A tak zatímco básnivý Daniel a narcistní Marek (v podání Vojtěcha Vodochodského a Jana Nedbala) zhmotňují bezradnost života před třicítkou, jejich kamarádi Karel a Martin s tvářemi Václava Neužila a Jaroslava Plesla jsou o generaci starší. Už dávno nemusejí řešit existenční potíže, o to více je však zasahují ty existenciální – bilancují odváté roky a nedaří se jim skutečně těžit ze sociálního kapitálu, jehož postupně nabyli. Ani mladým se však nedaří žít zcela spokojeně, ačkoli se všichni pohybují v bezpečné sféře zajištěné střední třídy a nedělají vyloženě nesmyslná životní rozhodnutí.

Synopse i propagační materiály lákají na septet postav, přesto jsou v centru dění hlavně tito čtyři muži. I tři (či přesněji řečeno tři a půl) ženy mají vybudované určité charakterové zázemí a nakonec jde o rozhodně sympatičtější figury nežli v případech jejich mužských protějšků, přesto se nejde zbavit dojmu, že v příběhu hrají spíše vedlejší úlohy – na rozdíl od mužů mezi sebou (s jednou větší výjimkou) v podstatě neinteragují a jejich patálie se zpravidla vážou právě na romantické vztahy. Platí to pro Martinovu přívětivou manželku Kamilu (Martha Issová), vnitřně rozervanou květinářku-kickboxerku Romanu (Denisa Barešová) a nesmlouvavě upřímnou uměleckou novinářku Emmu (Anna Kameníková). Lehce je doplňuje i Kamilina dospívající dcera Anna Marie (Sophia Strunga).

Náčrt postav působí docela lákavě a nabízí řadu generačních i vztahových konfliktů, které by se mohly vtipně, podnětně i originálně rozvíjet; bohužel však právě po této realizační stránce se film vyznačuje překvapivou strnulostí a chladem. Partnerské propletence a dílčí motivace postav v Samotářích leckdy příliš nedávaly smysl a působily vyumělkovaně, jejich podání se však mohlo pyšnit působivou stylizovaností, humorem a nadhledem. Aktuální snímek však připomíná spíše obdobně strnulé Kvarteto.

Většina scén budí stejný dojem unavenosti a vyhořelosti jako samotné postavy, což ale nepůsobí jako tvůrčí záměr. Leckterých momentům chybí pointa a není úplně jasné, proč spolu figury zrovna teď a zrovna takto interagují. Scénář navíc protagonisty staví do neživotných, modelových situací, zcela oddělených od běžného společenského provozu, což je u díla, které se snaží tvářit jako poměrně jasně ukotvené v realitě, přece jen problém. Hrdinové a hrdinky se leckdy nahodile ocitají v nezabydlených interiérech a s až divadelní deklamací pronášejí dialogy, jež posouvají děj jen velmi zvolna.

Přehrajte si trailer Stylu dominují až reklamně vycizelované záběry na noční Prahu a příjemně podkresový synth-popový soundtrack od Toma Falleho. Ústřední vizuál možná videoherním pamětníkům připomene GTA: Vice City, ale ani v tomto případě není jasné proč. Výsledkem je komedie bez vtipu a (více)generační drama bez napětí, u něhož přítomnost charismatických herců a hereček i nesporná řemeslná zručnost dávají na odiv nenaplněný potenciál.