Obrazově je nový film Davida Ondříčka o úroveň dvě výš než většina české konkurence. Svícení, kamera, atmosféra velkoměsta a noci, to všechno hlasitě křičí, že jde o tvůrce, který má jasno a disponuje prostředky, jak toho dosáhnout. Zkušenosti tří dekád jsou tu nepopiratelné. Ale, safra, ten příběh, na který mě zve, mi přijde strašně nezajímavý a jaksi odfláklý a zahleděný do sebe sama. Od Šumavy k Tartrám. Nepomáhá tomu ani stavba traileru, který negraduje. Spíš je tak uhnívá - nejprve nám představuje postavy, pak přijde asi nejzajímavější sekvence z rozlučkové párty, abychom se zase vrátili k představovačce a jakési nesourodé směsi momentů a něčeho, co asi mají být hlášky. Ale nemá to lehkost a údernost (generačních) Samotářů, je to jen na sílu a co do humoru stejně bizarně mimo jako Jedna ruka netleská a Grandhotel. Jeho čtveřice historických látek, v jejichž sebevědomém podání se s Tomášem Mašínem symbolicky pere o první místo, působí mnohem sevřeněji a přesvědčivěji. Jako by si s "omezujícími" reálnými událostmi věděl rady lépe než tady, kde může tak říkajíc cokoliv a naplno toho využívá. Trailer jsem si schválně pustil několikrát za sebou, abych mu "nekřivdil", ale stále se nedokážu dobrat toho, co to ve své podstatě má být. Jestli Šeptej po 30 letech (jo, Střeláku jsem si všiml) o generaci, která si se sebou pořád neví rady a proto dělá po nocích bugr, tak pěkně děkuju, a počkám si zase na něco historického.