Celovečerní debut Adama Kolomana Rybanského je zároveň jeho absolventským snímkem na FAMU. Už to samo o sobě je vcelku neobvyklé a aby toho nebylo málo, film měl navíc premiéru na letošním berlínském festivalu – a to pod velmi chytlavým názvem Somewhere Over the Chemtrails. Rybanského poetika, přiznaně se odkazující k veristickému proudu československé nové vlny (Forman, Passer, Papoušek) zaujala už v jeho studentských dílech, především v Přátelském setkání nad sportem – a pozorování všední absurdity znatelně prostupuje i jeho debut, který se však s několika problémy popasovat nedokázal.

Námět byl původně určen pro krátkometrážní film, ale postupem času se témata nabalovala a navzdory anekdotické povaze ústřední zápletky nelze říct, že by finální vyprávění hodinu a půl stopáže neutáhlo. Příběh se odehrává během velikonočního víkendu a sleduje mladého dobrovolného hasiče Standu (výborný Michal Isteník), který očekává narození potomka. Jeho nejlepším kamarádem je stárnoucí velitel hasičů Broňa (Miroslav Krobot ve své typické poloze, pouze s ještě hlubším hlasem) a společně se chystají na vesnické oslavy Velikonoc zahrnující ohňostroj, mši, pomlázku a samozřejmě nevyčíslitelné množství piv.

Kdyby radši hořelo: FOTOGALERIE

Oslavy Velkého Pátku však naruší podivná nehoda, během níž dodávka srazí jediného místního Roma. Ihned se začnou rojit spekulace, že se jedná o teroristický útok, čemuž některé postavy, neustále přemítající o rizicích chemtrails, okamžitě uvěří, zatímco jiné jsou zdravě rezervovanější. Každopádně se roztáčí hořce komický kolotoč událostí, z nichž některé trefně reflektují narůstající společenský strach, zatímco jiné jsou svou uspěchaností na hraně karikatury – přesto se Rybanskému a spoluscenáristovi Lukáši Csicselymu daří nesklouznout do zjednodušujícího výsměchu vůči čecháčkovství, jak jsme mohli nedávno vidět třeba v Mimořádné události.

Obecně lze říci, že klíčové postavy tohoto vyprávění jsou vykresleně poměrně komplexně, nejednoznačně a barvitě. Dokazují, že radikalizace ve společnosti není záležitostí několika okrajových jedinců, jež „nikdy nedostali šanci“, ale že velmi pochopitelný strach o rodinu a budoucnost snadno sklouzne do vyhroceného národovectví a určit míru adekvátnosti reakcí na nastalou situaci je téměř nadlidský úkol. Na druhou stranu však především vedlejší postava Standovy těhotné manželky (v příjemně – a nezvykle – civilním podání Anny Polívkové) působí jako až příliš vyumělkovaný hlas rozumu.

Hlavně díky ní se ukazuje, že jde spíše o společenskou satiru využívající modelové situace nežli o všední příběh, úspěšně budící dojem realističnosti. Ona i některé další figury jsou obdařeny velkou sebereflexí a jejich vývoj je spíše dramatický než uvěřitelný. Od každodenní reality si tak film přece jen udržuje příliš velký odstup, nadhled a místy sklouzává k tezovitosti. Pokud však očekáváme spíše satirickou frašku, ani v tomto ohledu snímek zcela neuspokojí – není ani třeskutě vtipný, ani nekompromisně přestřelený a ani diváka podnětně netlačí k vystoupení z komfortní zóny. Bohužel i jednotlivé zvraty jsou předvídatelné – ne půl hodiny dopředu, ale pár minut ano, a tak je divák neustále o krok před filmem, což satirické ostří ještě dále otupuje.

Už kvůli hasičské tematice se jednoznačně nabízí spojení s Formanovým Hoří, má panenko, použití dechovky a některé momenty vesnické absurdity zase dají vzpomenout na Passerovo Intimní osvětlení. Z hlediska stylu však Rybanského debut zapadá spíše mezi současné festivalovky včetně pomalejšího tempa, promyšlené kompozice mizanscény i pohybů kamery a nesnaží se imitovat tolikrát vzývanou novovlnnou poetiku. Každopádně je znát, že se nejedná o nijak uspěchaný projekt, ale že scénář i možnosti jeho přenesení na filmové plátno vznikaly s dostatečnou pečlivostí.

Dobrovolní hasiči zde už dva roky nehasili a představují tak obránce hodnot a pořádků, které ale poněkud ztratily relevanci. To se projevuje nejvýrazněji ve velikonočním čase, spojeném s množstvím vyprázdněných tradic náboženského i folklorního charakteru. Klid znamená mít věci pod kontrolou, říká v jednu chvíli Broňa, který si moc dobře uvědomuje, že kontrolu nad současným světem rozhodně nemá – a nejspíš neměl nikdy, ale v důsledku osobní tragédie to na něj dopadá drtivěji než kdy dříve. Rybanský dokáže vystihnout, jak dominantní společenské postoje vůči určitým tématům vyrůstají z názorů jednotlivců, často pokřivených osobními křivdami či dlouhodobě prožívanou nespravedlností. V okamžicích války (i když „jen“ té kulturní) či bezprostředního ohrožení se potřebná mužská role naplňuje nejlépe. Co na tom, že to není pravda? Vždyť by mohla být…

Přehrajte si trailer O zhoubném vlivu předsudků či dezinformací se v poslední době vyrojila celá řada filmů, což jen potvrzuje, o jak podstatný fenomén se jedná. Zmíněná Mimořádná událost sice zůstala daleko za očekáváními a nedokázala přehršel naznačených motivů citlivě využít, zato třeba Prušinovského Chyby, tematizující strach z přijetí odpovědnosti za životní rozhodnutí, působily snad až příliš obyčejně, zaměnitelně. Nejlépe se s těmito tématy popasovala Láska pod kapotou, trpělivě nabízející indicie k vysvětlení radikalizace, a to navíc velmi zábavnou formou. Navzdory rozdílnosti stylů k ní má Kdyby radši hořelo nakonec snad nejblíže, a to díky empatii vůči svým lidovým hrdinům, jež nesoudí, nýbrž snaživě vykresluje. Hlavní předností novinky je pak znepokojivá samozřejmost, s níž se zranění, nejistí jedinci toužící po uznání od komunity stanou mnohem větší hrozbou než rizika, se kterými zdánlivě bojují.