Mladší ročníky v řadách našeho čtenářstva, lačné po dovzdělávání v oblasti filmového dědictví, se sluší informovat, že Hoří, má panenko jest film barevný a slabou hodinu deset dlouhý. Slupnete jej tedy jako malinu. Nejproslulejší z domácích filmařů, Miloš Forman, by jej ale mohl klidně ještě zkrátit. To nejpodstatnější se mu totiž daří vměstnat do každé desetiminutovky, do každé scény, v níž se bezejmenní aktéři obyčejného hasičského bálu „krutomile“ ztrapňují a zesměšňují svým pinožením. Na sedmdesáti minutách se jejich zdánlivě běžné, přesto ve své podstatě dokonale výstižné dialogy navěsí na strohý dramatický oblouk. Linky se uzavřou, scény dopoví... Esenci geniality Hoří, má panenko však netřeba hledat až v celkovém tvaru. Leží všude.

Datace snímku samozřejmě předpokládá jeho zařazení mezi díla Nové české vlny. Kolega Shushika v souvislosti s Formanovými Láskami jedné plavovlásky poznamenal, že se o této zlaté éře „dnes mimo jiné mluví jako o tvůrčím přístupu, který pro film znovuobjevil obyčejné lidské problémy zbavené velkohubých politických proklamací, zdůrazňoval všednodennost, přirozenost a nedokonalosti ‘české národní povahy‘. Pokud ovšem něco takového kdy existovalo.“ Což je formulace, kterou jsem si jednoduše musel vypůjčit, neb zní zároveň učeně a v souvislosti s Hoří, má panenko pak i naprosto výstižně.

Forman dokázal do svých filmů jedinečně vklínit něco, co jsem si pracovně nazval „poezií ksichtů“. Jen se porozhlédněte po těch obyčejných chlapících na fotkách. Je v nich všechno. Ryzí komičnost, trapnost, vlastní zoufalství i půvab českých tancovaček a hospod. A pak i ona stokrát propíraná česká malost, kterou Forman jednoduše uměl zachytit a povznést ji na hlavní téma filmu, bez tezovitosti a tlusté vrstvy moralizování. V těch tvářích je zkrátka všechno. Vše, čemu se dá u Hoří, má panenko smát a nad čím lze alespoň občas ustrnout, to když hanba liská nejen osazenstvo sálu, ale i diváky u televizí (a že je těch záminek hodně – od trapného předávání lístků z tomboly ubožákovi, jemuž právě shořela chalupa, přes volbu královny krásy, až po ponižující vyznamenávání zasloužilého člena, jenž stále sedí v koutě a čeká a čeká, až bude smět konečně pronést svou děkovnou řeč).

Forman byl vždy mistrem castingu (minimálně do Goyových přízraků). V Hollywoodu dopřál i těm největším hercům úlohy vpravdě životní, na rodné hroudě jej pak šlechtila schopnost vybrat před kameru naturščiky, jejichž pouhá existence a jedna dvě sentence dovedou rozkmitat bránici. Bez neherců a bez herců tak autentických, že i váš vlastní strejda v jejich světle působí jako „fake“ ( ať žije Josef Šebánek!), by poměrně jednoduchý scénář nikdy nemohl vyrůst v tak trefnou ťafku „do vlastních řad“.

V Hoří, má panenko si přirozenost podává ruku s trapně vyhrocenými výjevy z vesnického panoptika, a přesto dokonale klouže, šlape, baví... a dokáže pošťouchnout i k tomu kýženému zamýšlení. S nenuceností, jakou se snad už nikdy nepodařilo napodobit.