Pomezí Moravy a Slovenska. Současnost, která však až příliš tíživě připomíná nedávnou minulost. Pětapadesátiletý Jarda dává dohromady vůz pro drsné autokrosové závody. Jeho partnerka Jitka usedá za volant, přestože podstatnější než adrenalin z jízdy je pro ni spokojenost jejího druha. A vše z povzdálí jízlivě komentuje Jardova matka, střídavě nepřející i melancholická. Pár malých lidských osudů se přirozeně propojuje s celkem, který přesahuje česko-slovenské hranice, a pomáhá vytvářet nebezpečné společenské podhoubí, před nímž raději zakrýváme oči.

Slovenský dokumentarista Miro Remo zaujal především dynamickým, leč citlivým portrétem Richarda Müllera s přídomkem Nepoznaný. V podobném duchu vykresluje i nepravděpodobného hrdinu Jardu Vávru, v němž se mísí přímočarost Tomáše Hisema z Nové šichty se znepokojivostí Klusákova Daliborka. Zároveň stejně jako ve starší Cooltúře naráží Remo na nepřehlednost současného světa, ze které dokáže těžit jen někdo – a Jarda to rozhodně není. Rozpadlé manželství mu přineslo rozkmotření s vlastními dětmi i finanční problémy. Zuby nehty se brání tomu, aby dopadl stejně jako jeho otec a absenci životního smyslu léčil alkoholem.

Proto se oddává své největší vášni – automobilovým závodům. Kvůli neurčitým zdravotním problémům nemůže sám jezdit, ale aspoň pečlivě chystá vůz pro svou přítelkyni. Společně strávený čas na závodech však přináší často jen další frustraci. Soutěžní kariéra Jitky a Jardy tak vystihuje přetrvávající nespokojenost velké části společnosti, která by sérii životních proher potřebovala zlomit, ale kousek ke kýženému úspěchu stále chybí…

Útěk k tomuto nákladnému a náročnému koníčku dává vzpomenout na chválený dokument K oblakům vzhlížíme, Remo však důrazněji maže hranici mezi hraným a dokumentárním filmem; sociální uvědomělost je tedy skryta za žoviální komedii a dynamický střih závodních pasáží připomíná až sportovní akčňák. Tato přívětivost v kombinaci se soundtrackem, chytře využívajícím tuzemské osmdesátkové popiny i temně rytmického dunění, dělá z Lásky pod kapotou výrazně divácký film.

O to drtivěji na diváka dopadne závěr, v němž Remo úmyslně propásne příležitost k pokojnému happyendu a namísto toho připomene sociální podtón, který v pozadí stále nenápadně číhá. Stejně jako Jardova energická maminka zarputile loví mouchy, sám protagonista se cítí být ve vlastním státě nežádoucí. Lze s tím ale něco dělat? Film sice odpověď neprozrazuje, ale původ těchto patologických společenských prvků odhaluje velmi názorně, a přitom nenásilně.