Vítěz loňského jihlavského festivalu se konečně dostal do kin. Jindřich Andrš navázal na svůj studentský kraťas Poslední šichta Tomáše Hisema, v němž nechal charismatického horníka nasnímat jeho poslední směnu před uzavřením dolu Paskov. Kde projekt z roku 2017 skončil, tam Andršův celovečerní debut začíná. A skutečně stojí za vidění, neboť nabízí mnohem diváčtější zážitek, než byste na první pohled čekali.

Kamera sleduje několik let v životě Tomáše Hisema, bývalého horníka, který je vyslán na rekvalifikační kurzy. Chce se stát programátorem, jakkoli taková volba pro manuálně pracujícího člověka působí bizarně – což mu dává najevo i jeho okolí. S bodrým havířem procházíme výběrová řízení, kurzy programování, hospodské hádky s kamarády, fungování domácnosti s aktuální přítelkyní i vztah s dětmi z minulého vztahu. Hisem není vykreslen jako jednoznačný (a tím pádem plochý) klaďas, nýbrž jako snaživý a resilientní jedinec, jehož postoj k životním peripetiím je skutečně velmi inspirativní.

Právě v ústřední postavě našel Andrš skvělého nositele naděje, s nímž se divák bez problémů idenfitikuje a od první chvíle mu fandí se stejným zápalem, jaký Hisem věnuje milovanému Baníčku. Rázovité Ostravsko je vykresleno citlivě, s pochopením k jeho specifikům a bez odsudků. Celkově se snímek snaží nechávat hodnocení spíše na divákovi, jemuž předkládá okamžiky humorné i trudnější; vždy však sympaticky prosycené hrdinovou hřejivostí.

Dokument překvapí chytlavou dramatickou strukturou, jelikož díky Hisemovým vzletům a pádům je místy skoro k nevíře, že se nejedná o hraný příběh od Kena Loache či podobných klasiků sociálního realismu. Stavba tak v podstatě kopíruje tradiční hrdinské schéma a Hisem se jen tak mimochodem stává vzorem, jak je možné se na proměnlivém a nepřehledném trhu práce uplatnit navzdory limitujícím predispozicím. Film se však zároveň nesnaží o politickou komentář, nejedná se o propagandistické či motivační video; na to je minimálně konec až příliš hořkosladký. Černá horničina není peklo a bílé programování není ráj. Ani realita není takto černobílá, nýbrž každý z kariérních směrů se vyznačuje i značnou ambivalencí. Hrdinova povaha však tyto momenty vystřízlivění ustojí a optimismus zůstává. Jedna bitva je úspěšně dobojována a další ještě přijdou – a tak je to v pořádku.

Andrš si z jihlavského festivalu odnesl cenu za nejlepší český dokument i diváckou cenu a o pár měsíců později si od kritické obce vysloužil ocenění pro objev roku. Tyhle úspěchy rozhodně nejsou nahodilé, protože Andrš (za zásadního přispění svého protagonisty) ukazuje, že sociálně angažovaný dokument nemusí jen povýšeně zdvihat moralizující prst, ale může i nekompromisně praštit do stolu plného umouněné kořalky. A navíc s úlevnou dávkou humoru a nadhledu.