Poslední dobou se už s pasteveckými dramaty netasím tak často jako dřív, ale tentokrát na své rurální kořeny zavzpomínat musím. Země medu si vysloužila dvě oscarové nominace v kategoriích zahraniční film a celovečerní dokument a v tuto chvíli si ji můžete přehrát na portálu dafilms.cz. Díky zlatavě jiskřivému vizuálu bude ještě lepší si film užít v kině, což by se v polovině července už konečně mohlo podařit, ale pokud nechcete čekat, tak aspoň nemusíte. Hodina a půl uprostřed nehostinné makedonské přírody překvapivě uteče velmi příjemně.

Přestože se v jádru jedná o dokument, ústřední příběhová linka je velmi čitelná. V nyní vysídlené horské vesnici žije postarší včelařka, která se poctivě stará nejen o své úly, ale i nemocnou matku a pár koček. V harmonickém souladu s přírodou si bere jen tolik, kolik potřebuje, a na svůj nelehký, leč čitelný život si rozhodně nestěžuje. Rovnováhu však naruší příjezd početné rodiny, která chce v prázdné krajině zbohatnout prostřednictvím chovu dobytka a také včelaření. Bodrá a dobromyslná Turkyně se s nově příchozími snaží vycházet, jenže zjevně šmelinářská rodinka nemá k přírodě zdaleka takovou úctu. Asi si dokážete představit, že to k ničemu dobrému vést nemůže.

Už tato linka je na dokument o proměnách přírody a civilizace nečekaně narativní, vedle chytlavého dramatického oblouku však skýtá i několik posmutnělých poselství. Nevyhnutelná je ekologická rovina, kde zase jednou dostaneme pěkně naservírováno, kam povede naše snaha přetavit přírodní bohatství ve finanční zisk. Zároveň si však můžeme mezi řádky povšimnout i kritiky praktik kolonialismu, z nichž se dodnes desítky zemí třetího světa vzpamatovávají. Je to jako když dostanete kapesné – také si takových peněz vážíte mnohem méně, než když si sami něco vyděláte. Tenhle parazitický přístup napáchal v historii mnoho škody, ale nepoučili jsme se a v méně okatém měřítku ho bohužel praktikujeme dodnes.

Země medu se jen tak mimochodem honosí skvělou kamerou, která si dokáže pohrát s medovým oparem i vykouzlit nekompromisní paralely mezi pachtěním řadových včel a nesmyslností lidských činností. Střídmá stopáž je dalším střípkem do mozaiky divácké vstřícnosti, což se projevilo jak při oscarových nominacích (není náhodou, že se toto kombo ještě žádnému filmu nepodařilo), tak i sklizní hned tří cen na loňském festivalu Sundance a spoustou dalších, drobnějších ocenění. Univerzální pochopitelnost předkládané zkušenosti je jistě hlavním důvodem, proč se nejedná o zapadlý festivalový kus, nýbrž mezinárodně chválené dílo.

Poselství o důležitosti citlivého vztahu k přírodě zní jako klišé, ovšem málokterý film jej servíruje s takovou nenuceností a zábavností jako právě Země medu. Důsledná střihačská práce, během níž se debutanti Tamara Kotevska a Ljubomir Stefanov probírali stovkami hodin materiálu natočenými napříč třemi lety, se bezezbytku vyplatila. Země medu se nepodbízí, nejde divákovi zcela naproti – „jen“ předkládá natolik dramaturgicky ucelený tvar, že její dopad je oproti podobným dokumentů výjimečně silný.