Rozhodně se nedá říct, že by Viggo Mortensen svůj režijní debut uspěchal. Posledních pár let se snažil o realizaci vlastního scénáře, navíc film i produkoval, postaral se o hudbu i jednu z hlavních rolí. A zjevně ho k tomu vedly hluboké vnitřní zážitky – zhruba před pěti roky se totiž oba Mortensenovi rodiče potýkali s demencí, jež se pro ně nakonec stala osudnou. K těmto trudným zkušenostem přidal herec americko-dánského původu ještě několik příhod z dětství a hle, scénář s autobiografickými prvky je na světě. Osobní vhled však k úspěchu bohužel nestačí.

Vyprávění sleduje řadu časových rovin. V té hlavní (ze současnosti) si Mortensenova postava jménem John užívá života v liberální Kalifornii – společně se svým asijským manželem, který pracuje jako zdravotní bratr, a adoptovanou hispánskou dcerou. Tahle konstelace působí jako velmi vychtěné sluníčkářské klišé, záhy je však jasné proč: Johnův otec je ztělesněním toho nejhoršího z republikánské, konzervativní, rasistické a homo-/xeno-/cokoli-fobního venkova. Bezmála dvě hodiny vidíme, jak se zcela rozdílné světy obou mužů střetávají, do čehož zasahují i flashbacky napříč Johnovým vyrůstáním. Možná si říkáte, že se jedná o zajímavý námět, jenže co dál? Bohužel vlastně nic.

Johnův otec Willis v živelném podání Lance Henriksena (jenž letos zjevně svede s Christopherem Lloydem souboj o nejhrozivějšího filmového dědka) se od začátku chová jako učebnicový bigotní idiot a nedává divákovi jedinou záminku k sympatiím – ale bohužel ani k napětí. Při flashbaccích se jeho mladší verze obdobně skvěle chopil Sverrir Gudnason (kterého si snad pamatujete ze sportovního dramatu Borg/McEnroe), ovšem skvělí herci by si zasloužili doplnění o zkušenějšího scenáristu. Od začátku do konce se vztahy mezi postavami téměř nemění, a tak jen scénu za scénou, bez větší gradace, repetitivně sledujeme upevňování prvotního přesvědčení.

Figura otce během filmu neprojde žádnou sebereflexí a nedočká se dostatečné osobní historie, aby jeho chování budilo v divácích emoce. Jeho děti jsou na něj nepochopitelně hodné, ačkoli jim nezbývá, než neustále měnit téma od otcem nadhazovaných vulgarit a až směšně předpotopních názorů. Scénář sestává z mnoha odboček, střípků a zárodků historek, jež by dohromady ideálně měly složit celistvý a zajímavý tvar. Těžko říct, jestli za rozklížený výsledek může více snaha postihnout mysl roztříštěnou demencí, anebo důraz na Mortensenovy osobní (a tedy značně nahodilé) vzpomínky. Nejspíš od každého trochu, ale pro diváka z toho vychází vcelku stereotypní a do sebe zacyklený guláš, z něhož sice občas vyvstane povedeně nedořečený moment, ale vzápětí se ztratí v dalších nikam nevedoucích paměťových zákrutách.

Naznačenou kvalitu obsazení podtrhují i Laura Linney, Hannah Gross a malou roli proktologa si zjevně užil samotný David Cronenberg. Kamera občas překvapí snovým záběrem či nečekanou změnou úhlu, většinou v náznaku starcovy rozklížené mysli. Vždy se však jedná jen o střípky nápadů, nikoli systematickou práci, na níž stál třeba nedávný Otec. Jistě není náhodou, že Mortensen v titulcích děkuje i Lisandru Alonsovi, argentinskému představiteli filmového minimalismu, který často nechává své figury až hypnoticky opakovat stereotypní úkony. Snahu o úkrok tímto směrem můžeme vidět i zde, zároveň však v mnohem konzervativnější hollywoodské tradici. Výsledek je pak jen rychle vyšumělou náladovkou, jež v divácích nemá šanci vzbudit podobné slzy dojetí, kterými Mortensenova postava na plátně nijak nešetří.