Miluju všechny tři díly Johna Wicka, ale ten první sjíždím nejčastěji. Nejen proto, že praštil akční žánr tak razantně, až se mu otočila hlava jiným směrem, ale hlavně pro tu jeho komornost, nadsázku a až hmatatelné nadšení tvůrců od kaskadérského fochu, kteří mohou konečně předvést, co umí. První John Wick není jen výkladní skříní akčního řemesla a fúzí západního a východního stylu. Je to zároveň návrat k jednoduchým (tady až úmyslně absurdně simplistickým) zápletkám, v nichž zdlouhavé budování nepřekáží akčním scénám, ale zároveň nejde o prázdnou nádobu. Už v prvním Wickovi dokázal scenárista Derek Kolstad přesvědčivě prodat svět zabijáků se všemi jeho pravidly a barvitými postavičkami. Zároveň se však opíral o řadu klišé, ať už předvídatelně nebo podvratně, čímž fanouškům žánru umožnil, aby se ve Wickově vesmíru cítili jako doma. 

Za akční jízdou Nikdo stojí stejný tým. Kolstad píše, Leitch produkuje a 87North, přebrandovaná “tělocvična” nejlepších kaskadérů na západní polokouli, dodává těla do masomlejnku. Přesto není tenhle film jen dalším showreelem gun-fu, na které už koncem třetího Wicka začali mít někteří diváci alergii. Pokud vás Keanu už trochu nudil přemírou kung-fu magie a bobtnajícím lorem, neexistuje lepší náplast než právě Nikdo. Navíc mě Leitch vzal za slovo, když jsem někde zmínil, že dovedou udělat akčního hrdinu z kohokoliv. Jenže Nikdo není jen tak někdo. Už od první ukázky, v níž Bob Odenkirk servíruje vnitřní monology a vnitřní krvácení, jsme měli všichni v redakci úsměv od ucha k uchu. Tohle je něco podobného, ale přece jen úplně jiného. Chceme to. A chceme to hned.

Dočkali jsme se a já musím konstatovat, že tahle fotrovská odbočka, která se odehrává ve vesmíru, kde by se Hutch Mansell (Bob Odenkirk) a John Wick klidně mohli potkat – ale protože na sebe mávají každý z jiného studia, asi k tomu nedojde – je přesně tím mistrovským gambitem, který Leitchova a Stahelskiho (jeho jméno v titulcích nehledejte) manufaktura potřebovala. Už úvodní časosběrná koláž, ve které Odenkirkova unavená tvář dává nahlédnout do otcovské rutiny, odskakuje do úplně jiných žánrů. U vynášení odpadků jsem čekal zvrat jako v Komandu, ale ne-e… kafe, lítačka, vyplňování excelovských tabulek, autopilot u večeře, pohled do tváře puberťáka, co nechce skončit jako vy, usínání na gauči a ráno další kafe atd., tedy s tím rozdílem, že v úterý vstanete o minutu později a zas vám ujedou ti popeláři.

Už prvních deset minut vás naladí na film, co připomíná spíš mix prvního Wicka a prvního Equalizera. Ilja Naišuler za kamerou potřeboval po Hardcore Henry všechny ujistit, že není jen ten magor, co natočil akčňák s herci ověšenými GoPro kamerami, Leitch potřeboval čerstvou krev a Bob Odenkirk? Ten si prostě řekl, že na podobnou roli není nikdy dost pozdě. Fenomén z Perníkového táty nebo Zavolejte Saulovi jednoduše nastoupil do několikatýdenního boot campu, o němž většina gaučáků jenom sní, nebo na něj jednoduše nemá koule. Dva roky tréninku, odříkání a přísné diety, dva roky střílení z velkých ráží a armádního drillu. Tak trochu Boba podezírám, že to nedělal jen kvůli filmu. Námět na film totiž přišel od něj. Sám byl dvakrát vykradený a jednou se probudil ve dvě ráno s pistolí v obličeji. Po premiéře filmu už bych, být příležitostným zlodějem, obcházel jeho dům velkým obloukem.

Po podobném incidentu ve filmu jsou diváci naopak na kraji křesla, protože už už čekají, až se v Hutchovi konečně odjistí granát. Nenápadný tatík je něco na způsob Johna Wicka střílejícího za ty “hodné”, třípísmenkové agentury. Něco jako Harry Tasker z Pravdivých lží, co musí před rodinou předstírat nudného ajťáka, ale ve skutečnosti je chodícím ekvivalentem smrtonosného švýcarského nože. Rodinné intro je velkým plusem pro nás, co rádi koukáme na filmy s tatínky, ale širší publikum si film vykoleduje i díky tomu, že Odenkirka nikdo nenutí do otoček a kung-fu kejklí. Pár pravých háků padne i přiletí a ve skvělé bitce v autobusu potkáte povědomé tváře jako Daniela Bernhardta nebo Alaina Moussiho, nicméně bitky a přestřelky obecně jsou tu drsnější, nemotornější a erkovější. Jednoduše jsou blíž tomu, jak by souboj bez pravidel probíhal, když už vám klouby zas tak neslouží, ale máte instinkt zabijáka, špičkový výcvik a rvete se o život.

Hutch se nebojí krvácet a jakkoliv je jeho nakládačka s ruskou mafií trochu podobná jedničce Wicka, scenárista Kolstad si umí najít nečekané odbočky, aby diváka překvapil. A rodinný aspekt nezajišťuje pouze nicnetušící Hutchova rodinka, ale i jeho zamračený táta v podání Christophera Lloyda. Doktor Brown vyměnil stroj času za brokovnici a v dvaaomsdesáti letech dokazuje, že možnosti výcvikových kempu jsou neomezené. Na natáčení prý tahal plně nabité brokovnice bez jakékoliv asistence. I jeho hollywoodské vile bych se nyní s úctou vyhýbal. O autogram si raději napište poštou.

Ale aby toho chválení nebylo zas moc. Nikdo je v podstatě jednoduchým akčňákem, který díky půl druhé hodině stopáže krásně uteče a pravděpodobně budete mít okamžitě chuť si ho pustit znovu. Nebude to ale kvůli akčním scénám. Šestnáctimilionový rozpočet neumožňuje akční sekanou od začátku do konce, takže tu v zásadě máme tři větší akce, přičemž ta závěrečná je trochu moc hrr. Jenže je ukrutně stylová a brutální. Tohle je opravdu víc krvavý než balet. A to přitom Odenkirk, Lloyd a v závěru i rapper RZA míří, přebíjejí, odpalují, odkopávají a prokopávají všechno v okolí neuvěřitelně stylově. 

Nejdřív jsem měl úsměv od ucha k uchu, ale pak jsem se i nezřízeně smál, protože nešlo jen o tu trademarkovou akci, která už někomu může lézt krkem, ale celkové uchopení a kontext. Naišuler má neuvěřitelný cit pro dynamiku, dokáže si připravit nástup do akční scény tak, že působí jako začátek tanečního čísla v bollywoodském muzikálu, a hlavně skvěle pracuje s hudbou, když už jsme u toho křepčení. Nemusí jít nutně o akční scénu, třeba i vyzbrojovací koláž nebo intro hlavního záporáka mají stylu na rozdávání a udrží vás v rozverné náladě, i když zrovna nepadají hlavičky.

Co se týče ruské mafie a Alexeje Serebrjakova v roli hlavního bubu bosse, tady je možná jediné výraznější zaváhání. Serebrjakov je přesvědčivý jako karikatura i chlápek, co nahání hrůzu, ale chybí mu ta hravost a nadsázka, kterou opatřil hlavního bosse nezaměnitelný Michael Nyqvist v prvním Wickovi. I díky němu byl Wick napůl komedií a úspěšněji tedy podrýval existující klišé žánru. Nikdo ten humor pouští trochu skrz zaťaté zuby, ostatně i tady je vidět Naišulerova odlišná nátura. Občas to funguje, občas ne, ale vlastně to nevadí, protože Odenkirk a jeho rodinná bublina, do níž Rusové zvenku necitlivě dloubou, tu má tolik prostoru, že nad vším ostatním rádi přimhouříte oči, abyste je doširoka otevřeli v posledním aktu, kde mina Claymore má zas jednou nepřehlédnutelnou roli, což jistě potěší fanoušky Ramba nebo Komanda. Není tak skladná jako pepřový sprej, ale případného útočníka odradí dost přesvědčivě. Však uvidíte.

Asi nemusím dodávat, že se mi Nikdo líbil a baví mě jeho splachovací potenciál. Zároveň bych si klidně dal víc nových a podobně pestrých charakterů, než bych se znovu pouštěl do už tak překombinovaného Johna Wicka. Ale dám si ho rád, protože Stahelski má svůj vlastní režijní ksicht, který mě baví. A Naišuler má zas ten svůj. Možná že produkují Leitch konečně realizoval to, čím se původně inspiroval. Asijský systém osmdesátých a devadesátých let, ve kterém si režiséři najímali choreografii na klíč. Jejich akční protějškové měli na starost výcvik hvězd, nábor kaskadérů, pečlivé navrčení všech scén spolu s rozmístěním kamer, dramaturgií a střihem. Na hongkongských akčních peckách pak snadno poznáte, na čem dělali kluci od Sammo Hunga nebo Jackieho Chana, bez ohledu na to, zda se před kamerou zmínění pánové vyskytovali. V soudobém Hollywoodu sice tolik kaskadérských týmů nemáme, ale je tu Brad Allan (Kick-Ass, Kingsmani), je tu Sam Hargrave (marvelovky, Vyproštění), J.J. Perry (Rychle a zběsile) a je tu Leitch se Stahelskim. Každý z nich šermuje s bouchačkami a končetinami trochu jinak, každý z nich definuje tvář dnešního akčního filmu. 

Těší mě, že menší studia jako Lionsgate nebo STX (Universal od nich odkoupil Nikdo až během produkce) dávají podobným projektům šanci, za pár peněz tak vznikají jednoduché akčňáky bez zbytečných zásahů shora, v nichž zápletky o záchraně světa nepřekáží v momentě, kdy chcete srozumitelné a sympatické postavy, co si jdou za svým. Víc takových, aby se to žánrové domino rozjelo a naskočili do něj třeba i staří machři, co s pomocí čerstvé krve na akčních postech znovu najdou zašlou formu. Mluvím nejen o hercích, ale i režisérech a producentech. Je tady obrovský potenciál vytrhnout akční žánr z kapaček, na nichž pořád ještě je, a nabídnout generaci v devadesátkách odrostlých teenagerů něco jiného než pláštěnky a lasery. Nikdo je po Wickovi a Atomové blondýně znamením, že by nemuselo jít o chybu v Matrixu, ale restart celého systému. Tak si držme palce.