Podívali jste se na plakát, možná na trailer, a znuděně mávli rukou, poněvadž jste nabyli dojmu, že vás tohle další z řady šablonovitých oscarových dramat nemá šanci zaujmout? Pak vězte, že děláte velkou chybu. Kdybych vám totiž řekl, že se jedná o nejryzejší nolanovku za poslední roky, vlastně bych ani tolik nekecal.

Filmový debut divadelního režiséra a scenáristy Floriana Zellera sice získal pár nominací, vedle toho, že jsou naprosto zasloužené, se ale tato komorní adaptace oceňované divadelní hry absolutně nepodobá vašim typickým utahaným oscarovkám. Naopak. Je to svižná spirála vynikajících hereckých výkonů v čele s naprosto dokonalým Hopkinsem, jehož postava shodně pojmenovaná jako Anthony stojí v centru dění jako de facto nespolehlivý vypravěč, jenž se postupně ztrácí v labyrintu své vlastní stárnoucí mysli.

Celý snímek se odehrává v jednom prostorném londýnském bytě, který Anthony obývá (a zároveň slouží tak trochu jako metafora na jeho mysl). Jeho dcera Anne (Olivia Colman) má nicméně strach, že už se o sebe její otec nezvládne postarat, a tak se mu snaží najít pečovatelku. Problém je, že svérázný pán má svoji vlastní hlavu a jakoukoli pomoc odmítá. Jak ale divák záhy zjišťuje, nic z toho vlastně nemusí být pravda, protože stačí jeden střih a rázem se s Anthonym ocitáme v úplně jiném čase, s úplně jinými herci. A podobně jako hlavní postava, ani vy zprvu netušíte, co je skutečné, co vzpomínka a co pouhý výplod jeho mysli. Jak navíc děj plyne, stává se Anthonyho situace ještě méně přehlednou, takže se dokonce v jeden moment z jeho reality stane nepříjemná a bolestivá smyčka, z které zdánlivě není cesty ven.

Tady se přiznám, že mi v některých momentech při sledování nebylo úplně dobře, jelikož mi Anthonyho unikající přehled o tom, kde je, s kým je, a kým vlastně je, evokoval vzpomínky na vlastní babičku, která si v posledních fázích života procházela přesně něčím takovým. O to víc jsem však ocenil, s jakým citem se režisérovi povedlo podobné téma převést na filmové plátno, aniž by to působilo křečovitě, falešně nebo nedejbože komicky.

Nesmírně velký podíl na tom pak má pochopitelně samotný Hopkins. 83letý herec má na kontě několik opravdu vynikajících, troufnu si říct životních rolí, tady ale v mých očích překročil veškeré myslitelné meze toho, čeho je herec schopný. Jeho výkon vám zejména ke konci bude lámat srdce, a vůbec se nemusíte stydět, že vám u toho ukápne pár slz. Vtahující příběh ovšem drží pohromadě nejen díky hereckému koncertu (vedle Hopkinse září i tradičně skvělá Colman), pohání jej i vyšperkovaný scénář, kde není ani slovo navíc, podmanivá hudba Ludovica Einaudiho, která umí jednotlivé scény v kritických momentech podržet, aniž by vám unikalo to podstatné, nebo nápadité střídání herců ve stejných rolích (dvě dcery, dva zeťové), díky němuž musíte zůstat stále na pozoru.  

Přehrajte si trailer The Father je zkrátka jedním z těch filmů, u kterých se člověk ani na minutu nenudí, jelikož vás děj neustále překvapuje, nechává hádat, domýšlet se a pečlivě zvažovat, kde a kdy se s hlavní postavou právě nacházíte. A nebýt toho, že je celý ten postupně gradující mindfuck ve skutečnosti strašně smutný, byla by ho popravdě strašná radost sledovat. Tak už to ale někdy s těmi vážnějšími tématy, o kterých je třeba mluvit otevřeně, prostě bývá. Především se totiž jedná o film, který vám naprosto jednoznačně pomůže pochopit úskalí, ve kterých se staří lidé mohou ocitnout, nebo jaké dopady to může mít na jejich blízké okolí. A právě v tom tkví jeho největší síla.

Já jsem každopádně rád, že tato konkrétní kapitola stáří dostala takhle neotřelý a bravurně napsaný a natočený snímek, v němž si jedna herecká legenda vystřihla dost možná nejlepší výkon své kariéry, a začínám se opatrně těšit na to, s čím dalším Zeller přijde příště.