Po pětileté odmlce se zlobivý Lars von Trier vrací s dalším znepokojivým kouskem, který už od premiéry v Cannes provázely kontroverze. Ostatně, jinak by to asi ani nešlo. Jack nejenže staví velmi podivný a v rámci současné kinematografie zcela svébytný dům, zároveň představuje další pokračování stylu nastaveného posledními třemi Trierovými filmy (tedy Nymfomankou, Melancholií a Antikristem). Z každého si bere kousek a dohromady vytváří drsnou studii násilí v lidech a ve světě, která má nakonec nejblíže k nejnovější Nymfomance. Ale nepředbíhejme.

Matt Dillon úlohou sadistického psychopata Jacka ztvárňuje roli, která se jednou v jeho nekrologu bude dost možná vzpomínat nejvíce. Samotný Dillon z toho nejspíš velkou radost mít nebude, ovšem jeho Jack má na to, aby se stal ikonickým zabijákem pro celou generaci. Většině divácké obce nejspíš nebude vadit velmi (opravdu velmi) nepravděpodobná kombinace jeho osobnostních poruch; zdá se, že Trier vybral ty nejvíc sexy mentální defekty a zkombinoval je do jediné figury. Jakkoli nereálný, Jack je díky tomu zajímavou a do nemalé míry nepředvídatelnou postavou až do úplného konce. Právě neprvoplánovost titulního hrdiny pak dokáže obhájit jeho násilné počínání a Trier se může alespoň tvářit, že explicitní výjevy zde nejsou pouze z důvodu ukojení jeho touhy šokovat diváka. Katarzním závěrem se však Trier dokáže vykoupit a alespoň naoko předcházející zla ospravedlnit; což je u podobných nekompromisních výkřiků nutné už od dob Mechanického pomeranče.

To však samozřejmě není tak úplně pravda, jelikož celou řadu skutečně ošklivých scén si (proti své vůli) zapamatujete a budete Triera proklínat, že vás nutí se na choré výplody svého mozku dívat. Opět balancuje na hranici mezi provokativní filmařinou stvořenou geniální myslí a ego masturbací nad vlastní jedinečností. Předchozí filmy už diváckou obec snad dostatečně polarizovaly na fanoušky, kteří se rádi nechají vyvést z míry, a odpůrce, jež mu na chuť nepřijdou. Přiznám se, že patřím do té první skupiny, takže i tentokrát jsem se rád nechal šíleným filmařem vést tam, kam mě ještě nikdo nevzal. A samozřejmě to vždy příjemné nebylo.

Máme tedy Jacka. Ten ve stylu Nymfomanky vzpomíná na pětici násilných incidentů, jež ilustrují jeho osobnost. Posluchačem a do jisté míry i protihráčem je mu tajemný Verge v podání přesného Bruna Ganze. Mezi jeho oběťmi se v nevelké úloze blýskne Uma Thurman a zaujme i Riley Keough. Obecně však mezi Jackovými oběťmi jasně převládají ženy a feministická klaka na Trierovi nenechá nit suchou - ženské hrdinky jsou v tomto světě neuvěřitelně hloupé, naivní a výrazně usnadňující Jackovu černou práci. Nechci příliš prozrazovat či vnucovat osobní názor, a tak jen doporučím, že minimiálně v tomhle ohledu Trier rozhodně prvoplánově misogynsky nepostupoval a kdo hledá, smysl najde...

Pokud film rozeberu na jednotlivé složky, narazím na řadu negativ. Více než dvou a půl hodinová stopáž je opravdu šílená, obzvlášť při těžko pochopitelné zdlouhavosti leckterých scén. Symbolika a obalování vražd uměleckým hávem jsou místy nejen kontroverzní, ale také poměrně rutinní. V příběhu je řada logických děr, jež při zpětném zamyšlení lze vysvětlit jako zákonitosti onoho přehroceného světa, ale samotné sledování trochu kazí. A takhle by se dalo ještě chvíli pokračovat, ale tvrdé jádro Trierových obhájců je s podobnými výtkami dlouhodobě smířené. Nakonec tu totiž zůstává na svou dobu velmi unikátní dílo, bořící řadu mýtů a tabu, a to prostřednictvím oslavy násilí jak od Tarantina a černého humoru, který je tak přes čáru, až vás prostě musí dostat. Málokdo totiž dokáže skloubit tolik nápadů, inspiračních zdrojů a zvrhlých bizarností do jakž takž soudržného díla; Trier však i tentokrát (s drobnými zakopnutími) ano. A já mu to žeru.