Vyznění recenze na první díl Nymfomanky druhá část nezmění. Jen smaže její nadějné vyhlídky. Druhá polovina tu první nijak zásadně nepřetváří, oba filmy je vlastně možno konzumovat odděleně, s jistým odstupem, tak vratce na sebe (ne)navazují. Tentokrát ovšem dochází na přímou konfrontaci s celkovým výsledkem, jenž je… až nepříjemně slabý.

Nymfomanka, část II.: FOTOGALERIE

Druhá polovina Nymfomanky je rozhodně míň divácky vděčná, protože hormonální rozpuk mladé Joe nahrazují různé formy utrpení a tápání starší Joe. Už to sexuální dovádění není sexy ani v náznacích, marná touha po trvalejším uspokojení drásá nejen tělo hlavní hrdinky, ale i duše diváků. Bohužel ale nikterak intenzivně - vlastně jsem se poprvé za dlouhé roky u Trierova filmu regulérně nudil, v podvědomí s (marnou) naději, že dánský provokatér přeci jen vyloží aspoň ještě jeden trumf. Nevyložil.

Nymfomanka je přefouklým výronem, který neobhájí ani svou stopáž.Samozřejmě že trampoty staré Joe nejsou zdaleka tak fotogenické. Svobodného sexu ubývá, bezmoc se naopak stupňuje. O rozkroku častěji slyšíme jako o zdevastované oblasti, sklíčené bolestí, než že bychom si mohli „užívat“ jeho rozkoše. Bohužel ale ubývá i Trierovy vynalézavosti – nové kapitoly jsou výrazně strnulejší, hravosti v nich ubývá a jejich významové přesahy, které ještě Trier občas zkouší přisypávat skrze postavu knihomolského Stellana Skarsgarda, jsou čím dál tím prázdnější a místy až vyloženě retardující (což sama postava alibisticky přiznává).

Jednotlivé kapitoly přitom odtahují Nymfomanku od primárního tématu a snaží se sloužit celkové dramatické klenbě, která je jednak dost vychtěná a nevěrohodná (i nevěrohodně realizovaná – skokové stárnutí postav je přinejmenším nešťastné), navíc ústí v až bolestivě předvídatelné peripetie a pointy. V peripetie a pointy, které jsme už u samotného Triera dříve v lehkých obměnách a variacích víděli. I finálová obžaloba mužského světa je tváří v tvář maskulinnímu jménu Joe hlavní hrdinky až příliš prvoplánová, předtitulková pointa pak představuje naprosto ohraný obrat, který by možná vyzněl úsměvně před patnácti lety a ve dvouhodinovém filmu, ale ne v takhle nabubřelém projektu.

Přehrajte si trailer Tepat do vyústění ale není otázkou zklamaných očekávání, že na závěr přijde velké zjevení. Je to mnohem spíš odraz nepříliš poutavého materiálu, jenž v těch dvou hodinách už nezvládá příliš stimulovat – je smutné vědět, že i repetitivní pasáže s výprasky jsou o řád zajímavější než veškeré tahy posouvající Nymfomanku k rodinné tragédii. Ano, tady možná jde najít návaznost na realitu a „to zničující“ v běhu nymfomanky na celoživotní trati. Podáno je to však tak ospale a neinvenčně, že se zasteskne i po nikterak úžasné, ale pořád vcelku úsměvné sendvičové scénce s dvěma ztopořenými černými hadicemi. Málo toho je, trestuhodně málo.

Trier je samozřejmě skvostný „artový řemeslník“ a i tentokrát budou jeho diváci po lokálech vypočítávat blowjoby, detaily na penisy a množství prezentovaného poševního sekretu. Jeho čtyřhodinový opus se ale bohužel opusem nestal – je spíš přetaženým a přefouklým výronem, který neobhájí ani svou stopáž a rozhodně tedy neobstojí v konfrontaci s Dánovými nejlepšími díly. Přestože se o Nymfomance mluvilo a navždy bude mluvit víc než o jakémkoliv jiném Trierově filmu.