Měl to být velký návrat. Ačkoli Robert Zemeckis už dlouho nenatočil žádný hit a v posledních dekádách jej máme spojeného hlavně s podivnými technologickými experimenty jako Polární expres či Beowulf, hořkosladká novinka Here se k režisérovu nejmilovanějšímu dílu váže přece jen dost jasně. Nejde přitom pouze o (samozřejmě nejlépe viditelné) angažování Toma Hankse, Zemeckis totiž spojil síly i s dalšími osobnostmi, jež mu před třemi dekádami pomohly z Forresta Gumpa učinit všeobecně zbožňovaný crowd pleaser. Jenže ani scenárista Eric Roth, kameraman Don Burgess, skladatel Alan Silvestri a ani herečka Robin Wright nezabránili tomu, aby se experimentální dramedie dočkala přinejlepším vlažného přijetí.

Už na papíře vypadal její koncept zjevně velmi riskantně, proto od něj také velká studia dala ruce pryč. Snímek se totiž spoléhá na statickou kameru, která ze stále stejného úhlu snímá jeden obyčejný pensylvánský obývák a proměny jeho obyvatel napříč časem. To zahrnuje i pár poměrně zbytečných vsuvek s dinosaury, pravěkými lidmi a původními obyvateli východoamerického pobřeží, které se vcelku nabubřele snaží uchvátit epickou rozmáchlostí celého vyprávění – ano, každý kousek půdy se v průběhu stovek a tisíců let dočkal obrovských změn a tam, kde dnes stojí domy, dříve bujela flora i fauna. To je jistě milá a povznášející myšlenka, avšak po dvaceti minutách ji už není moc kam rozvinout.

Here: FOTOGALERIE

Jádrem příběhu je sledování několika rodin, jež se v průběhu času (především 20. století) v daném domě usídlili a jejichž strastem i radostem onen obývací pokoj pomyslně přihlížel. Setkáme se s nadšeným aviatikem a jeho manželkou, bohémským párem ve složení vynálezce a modelka, a nakonec se dostaneme až do současnosti, kdy jednu rodinu poznamená pandemie covidu.

Největší pozornost je však upřena na dvě generace rodiny Youngových – veterána z druhé světové války, jenž časem utápí své trable v alkoholu, a jeho oddanou choť, kteří společně vychovávají umělecky založeného syna, který se však pragmaticky spokojí s prací obchodníka a ožení se se svou první láskou. Členy tohoto ústředního kvartetu ztvárňují Hanks, Wright, Paul Bettany a Kelly Reilly, a především na tvářích prvních dvou je velmi viditelné digitální omlazení pomocí umělé inteligence, což přijetí díla v očích veřejnosti jistě také nepomohlo.

Hanks tak jako by svému kudrnatému já z 80. let z oka vypadl, což je provedeno sice technicky zdatně, přesto kvůli nezanedbatelné obeznámenosti každého diváka s Hanksovou tváří sklouzáváme kamsi do uncanny valley. Rozměr gimmicku umocňuje i nelineární vyprávění, jelikož mezi jednotlivými příběhovými linkami skáčeme velmi překotně, často už po pár vteřinách. Hojně se objevují i obrazy v obraze, kdy se z jednoho záběru začne stávat jiný. Zemeckisův tým se tak zjevně snažil vytvářet paralely mezi klíčovými životními okamžiky různých párů, vše se ale děje v takovém tempu, že během prvních pár desítek minut možná ztratíte s celým dílem trpělivost.

Postupem času se daří dílčí linky uzavírat a propojovat, experimentální povaha snímku (jenž vznikl podle obdobně nakresleného komiksu Richarda McGuireho) však vyžaduje maximální diváckou pozornost. Problém je, že tuto investici film divákovi příliš nevrací. Kvůli specifickému stylu má totiž většina postav jen malý prostor na to, aby publikum skutečně zasáhla. Vnitřně se téměř nevyvíjejí, mění se pouze jejich životní okolnosti a většina jejich vzájemné komunikace spočívá v řešení každodenních banalit – což sice usnadňuje diváckou orientaci, ale brání skutečnému napojení na jejich trable. Nejčastějším motivem je tak zatvrzelé trvání na určitém způsobu života a pozdější lítost, když se vše nepodaří tak, jak si hrdinové představovali.

Jímavá Silvestriho hudba a vyloženě slzopudný závěr dávají najevo, že Zemeckis a jeho spoluscenárista Roth nechtěli rezignovat na klasické metody hollywoodského vyprávění, tklivé rodinné drama ale musí o diváka soupeřit s formální hříčkou, jíž je snímek především. Nelze se divit zámořským kritikům, kteří film odsoudili jako zbytečně složitě odvyprávěnou banalitu, vždyť co si odnést ze skutečně prvoplánových pomrknutí na tematicky podobný Přízrak (Ghost Story), který se za svou artovost a svéráznost aspoň nestyděl, či historické kontroverze kolem nemanželského syna Benjamina Franklina?

Přehrajte si trailer Jde tak o další Zemeckisův technologický experiment, který je v jádru stejnou měrou lákavý jako vadný. Postavit kameru, zinscenovat plynutí času napříč více než stoletím, záběry následně asociativně rozházet a doufat, že dynamičnost střihu vynahradí statičnost kamery – zní to nápaditě a částečně to i funguje, jelikož důraz na specifický prostor opravdu pomáhá zhmotnit čas, o nějž tu jde především. Jako by genius loci uchovával vzpomínky a následně je v nahodilých erupcích dávkoval publiku, které se může nechat opájet střípky výjevů, tu a tam vytvářejících dějinné paralely. Je ale škoda, že dobrými (či aspoň neotřelými) nápady si Zemeckis zase jednou podkopává vlastní nohy.

Film jsme probírali i v MZ Live: