Od novinářské projekce ve Varech uběhly necelé dva týdny, takže měla chválená romantika Minulé životy debutující Celine Song dost času na to se mi poválet v hlavě a třeba mě i přimět k tomu, abych na ni po prvních poněkud chladných dojmech změnil názor. Bohužel to dopadlo spíš naopak a mě tak nyní čeká na pár krátkých řádcích v zásadě jen rekapitulace toho, proč mám s tímto vysoce očekávaným budoucím uchazečem o Oscara tak trochu problém.

Příběh se ve zkratce točí kolem dvou dětských přátel, Nory (Greta Lee) a Hae-Sunga (Yoo Teo). Ti se spolu naposledy viděli, když ještě chodili do školy, kde mezi nimi – jak už to tak mezi dětmi chodí – vzniklo silné pouto, které ale nikdy nemělo šanci rozkvést v něco víc. Nora a její rodiče totiž emigrovali do Kanady a ona se později usadila v New Yorku, kde se stala spisovatelkou. Hae-Sung na ni však nikdy nezapomněl a o nějakých 20 let později (s intermezzem uprostřed) za ní konečně přijíždí na víkendovou návštěvu. Háček vězí v tom, že Nora už je pár let šťastně vdaná za sympatického Arthura (skvělý John Magaro).

Tahle premisa pak tvoří zhruba polovinu stopáže, to hlavní tedy bohužel přichází až ve druhé půlce, kdy režírující Celine Song docela průhledně útočí na divácké city skrze to, jak kolem sebe nechává Noru a Hae-Sunga jemně kroužit, testovat si vzájemné souznění, zatímco dokresluje atmosféru nezvykle poklidným New Yorkem. Jenže kýžené emoce se z toho ne a ne dostavit. Těch možných příčin bude více, nejpatrnější je ale způsob vyprávění, který je úzkostlivě pomalý a pakliže tuhle konkrétní situaci nemáte odžitou, tak ne moc vtahující. No a pak je tu ta formální stránka. Audiovizuálně je to vyžehlené zhruba jako reklama od Appleu, a to až do bodu, kdy ten obrazový perfekcionismus zastiňuje všechno ostatní. Film tak může působit mnohdy odměřeně, což mu ve vykřesání emocí příliš nepomáhá. A nevím, jestli to je dáno kulturou, nebo mnou, ale to samé vlastně platilo i obou hlavních aktérech, na jejichž až příliš zaraženou vlnu smutných pohledů a letmých doteků nebylo úplně snadné se vždy naladit.

Nicméně i tak je už druhá část filmu o poznání lepší, minimálně jsou totiž hlavní postavy alespoň na stejném kontinentu. A byť se tempo vyprávění nemění a výtečně napsané dialogy zůstávají tím jediným, čeho se člověk může tak nějak držet, alespoň to má konečně trochu větší náboj a díky přítomnosti neklidného partnera Nory, který tomuto shledání po letech pouze nervózně přihlíží a doufá, že nedopadne jako opuštěný zlý manžel v běžných romantických filmech (tahle naznačená meta rovina se taky klidně mohla dolovat o něco déle a líp...), to vlastně získává i trochu na zábavnosti.

Přehrajte si trailer Rozumím záměru, ale nemyslím si, že se jej jihokorejsko-kanadské režisérce a scenáristce v jednom povedlo správně prodat. Co hůř, hlavně jej ani pořádně neskryla, takže bylo od prvních minut jasné, v jakých mantinelech se tento životní příběh bude odehrávat. Což je za mě ten největší problém. Vše je dopředu jasně narýsované, film pevně stanovenou strukturu, z níž nikdy nevybočí. Proto vás na konci ani nemá čím překvapit, nebo jak citově konfrontovat. Ostatně ke konfrontaci pořádně nedojde ani mezi hlavními aktéry, všechno podstatné se pohybuje pouze ve sféře nevyřčených představ a snů.

Fakt, že ze mě navíc jakýkoli zážitek kompletně vyprchal už po dvou týdnech od vidění mě akorát přiměl jít s hodnocením ještě o bod níž, což se může zdát na jednu stranu přísné, na druhou stranu, když to srovnám s obdobnými žánrovými kusy, vlastně nevím, čím by tenhle snímek měl být památný kromě toho, že vypráví o nenaplněné romanci dvou kulturně exotičtější lidí, než na jaké jsme v žánru tradičně zvyklí.