Takže... za devět let si to dáme znovu, počtvrté? Vlastně by se asi nikdo moc nedivil. Příznakem filmů z fenomenální romantické trilogie Richarda Linklatera jsou totiž zvláštně otevřené konce, které ukojí divákovu touhu po katarzi teď a tady, ale zároveň dráždí představivost otázkou, co se asi tak mohlo stát po závěrečných titulcích. Po úvodním Před úsvitem visel ve vzduchu dotaz, jestli se za rok potkali. Před soumrakem na ní odpovědělo a grandiózně dokráčelo spolu s upovídanými hrdiny k happy-endu.

Jindy by to stačilo. Jenže v rámci oné hry na pravdivější a uvěřitelnější romantiku, než na jaké jsme z Hollywoodu zvyklí, byly nápadně nadhozeny pochyby o tom, jak že to vlastně bylo dál. Jasně, Jesse a Celine se objali, dlouze souložili, a pak si nejspíš zase povídali. Jenže jeden z nich se nutně musel vzdát domova, druhý dítěte a manželky, plus tu máme takové ty běžné nástrahy každodenního partnerského soužití typu kdo bude vynášet koš a kdo třídit ponožky. A tam už se jen se sluncem zapadajícím nad Seinou nevystačí.

Před půlnocí: FOTOGALERIE

Šťastně uroněnou slzou to prostě nekončí, ale spíš začíná. S tímhle vědomím se Ethan Hawke i Julie Delpy vrací nejen jako Američan Jesse a Francouzka Celine, ale i jako spoluautoři scénáře, který věrohodně vykresluje, jak to s tou osudovou láskou chodí v horizontu delším, než je pár provzdychaných nocí. Formátem se sice vracíme k prvnímu dílu, takže už nejde o jeden real-timeový dialog, ale o několik výseků z konverzace v autě na řecké silnici, v sídle bohémského spisovatele, na procházce a na hotelovém pokoji – jejich směr je ale čitelný: Od nepatrných náznaků o unaveném vztahu dojít k prkotině, která zapůsobí jako rozbuška a všechny ty léta střádané bolesti a strasti vyletí ven.

Dialogy to jsou přesně vedené, mistrovsky naštelované právě tak, aby se průběžně prohazovaly sítem slov informace, co se za ty roky stalo, probíhaly nástřely niterných pocitů, ale padaly i obecné pravdy o lásce, párování, vztazích, o mužích, ženách, rozpadlých i pevných rodinách. Prostě o životě. A to samozřejmě při maximálním dramatickém efektu.

A funguje to i napotřetí. Důvěrně známé postavy se vrací a sžijete se s nimi hned během prvního rozhovoru, jak kdyby jim roky vážně jen přidaly na vráskách a zkušenostech, jak kdyby nešlo o role, ale o staré známé, co vám odhalí další kapitolu ze své biografie. Zní to jako klišé... a po těch vztahových klišé se koneckonců brousí i celou stopáž. Ale klišé vzešly z toho, že je většina z nás chtě nechtě prožije, což bezezbytku platí i o věcech probíraných Před půlnocí.

Snad u žádného jiného filmu nemůže mít divák tolikrát pocit, že tahle poznámka je bolestivě přesná, že v téhle situaci sám stál a že všechny ty emotivní výlevy jsou tak bolestivě trefné, až by... až by stálo za to se v zájmu duševního klidu radši schoulit do bezpečného pelíšku filmových romantik, kde zazvoní zvonec a pohádky je konec.

Reakce na tuhle sérii zkrátka často čítají poznámky „to je jako o nás“ nebo „v tomhle se úplně vidím“. Není v tom ovšem žádná zázračná souhra osudů, ale spíš jedinečný způsob, jak se podařilo do tří filmů o lásce vklínit univerzální pravdy o vztazích. A jak se naděje, sny a touhy s nimi spojené napojily na vnějškově klidné, účelné a uvěřitelné konverzačky, které ale mají to nejpodstatnější: Totiž to proslulý srdíčko.

PS: Fandové série si můžou hvězdičku přičíst. Odpůrci odečítat dle libosti.