„Poddaní musí zaplatit za hříchy svého krále, synové za hříchy svých otců,“ praví se v různých obměnách hned několikrát během nové animované báje. Hlavní dějová linie se točí okolo smilstva s krásnou „čarodějkou“, o kletbě, jíž „démon“ uvrhl na jedno království. Člověk nemusí vytahovat z rukávu kdovíjak složité asociace, aby mu došlo, že podobnému prokletí čelí sám pan režisér Robert Zemeckis. Nezlákala jej Angelina Jolie, nýbrž mámení digitální kinematografie. Zemeckis ve svých projektech odjakživa překonával nové technologické výzvy, úskalí nejen filmařská, ale i „technická“. Ať už šlo o soulad animované grotesky s hranou detektivkou u „králíka Rogera“, o milé trikové detaily v Návratu do budoucnosti, o spojení fikce s dobovými dokumenty kvůli Forrestu Gumpovi, o propracovanější motion-capturing u Polárního Expresu anebo o, ehm, strmě ubývající kila Toma Hankse v Trosečníkovi, Zemeckis vždy bojoval i na jiném poli než na tom vypravěčském. Bohužel ani oscarový tvůrce nedorostl velikosti Beowulfa, nedorostl v hrdinu, který by zrubal svého nepřítele a jako bájný rek o sobě nechal zpívat písně. Zemeckise jeho prokletí dusí a zcela zbytečně brzdí jednu z aktivnějších fází jeho kariéry.

Posedlost motion-capturingem (tedy zachycením pohybů skutečných herců, jejich transformací v jedničky a nuly a převedením v maximálně fotorealistické animované „kopie“) Zemeckisovi škodí, o tom málokdo pochybuje. Nemíním jej vyloženě poučovat o zbytečnosti zvolené technologie – filmař má právo spoléhat jen na svou autorskou licenci a prorážet nové směry, tím spíš, když má v ruce instrumenty, jež se objektivně posunují kupředu a do kterých, a to nezapomeňme, bylo vysypáno nehorázné množství prasátek s dolary. Ať si Zemeckis pro mě za mě experimentuje, ať předvádí pět Tomů Hanksů v rodinných slátaninách z rodu Polárního expresu, které kultivovaného diváka beztak nezajímají, ale ať nám proboha nekrade dobré filmy. A to si piště, že rozhodnutím natočit Beowulfa v dané podobě Zemeckis ubral z filmové sezóny 2007 jeden z jejích potenciálních diamantů.

I laik si domyslí, že s devíticiferným rozpočtem (počítáno v dolarech) by jeden z nejslavnějších režisérů dneška určitě dokráčel k velkolepé podívané. Měl by vypiplané kulisy, věrné kostýmy a v nich navlečený herecký výkvět, jehož „shakespearovské parametry“ probleskují už z pouhého dabingu. Beowulf má navíc VYNIKAJÍCÍ scénář, což rozhodně netvrdím z nějaké úcty k jeho autorům, Neilu Gaimanovi a Rogeru Avarymu (Gaimana nelouskám, nad Pulp Fiction neslintám), ani kvůli opisování od zámořských zdrojů, jež na Beowulfovu papírovou předlohu pějí ódy už nějaký ten pátek.

Převod středověké písně do současného literárního tvaru se prostě očividně povedl na výbornou - tak dobře, že se v něm lze rozkošnicky hrabat a dloubat celé hodiny. Beowulf zčásti pokračuje v demytizaci starých bájí, když namátkou zlehčuje hrdinské báchorky, v nichž ústřední silák pokosí devět ohromných mořských monster. Navíc ukazuje i odvrácenou stranu mýtů tím, že Beowulfa na stará kolena rozhodně nelíčí v nádherných barvách, jen jako spanilého bojovníka. Avary s Gaimanem dokázali i bez slovního balastu vypovídat o těžkém údělu králů, o opakující se historii, okoralém hrdinovi, nevábné politice i o mamonu nebo svodech krásných žen, všechny motivy náležitě vybarvit a pospojovat v čilý a ukázkově kompaktní tvar, jehož celovečerní verze by nadšeným příznivcům žánru rvala koule.

Zádrhel tkví samozřejmě v animovaných figurínách. Každá postava má velmi dobře zpracovanou psychologii a každá vstupuje do elegantně rozkreslené sítě vztahů. Můžete se o ně ale doopravdy zajímat, když má jejich milostné jiskření vyjádřit mrtvolný pohled jakýchsi dvou neživých panáčků? Těžko. Postavy vesele klábosí a nikoho příliš nezajímá, že jejich pohled připomíná víc než cokoliv jiného „skelné vidění“ ožraly nebo feťáka. Zemeckis se pak může jakkoliv zaklínat realističností oděvů, brnění a vlasů (šaty jsou ještě o řád „skutečnější“ nežli v trailerech!), ale beztak mu to je při diskuzích voskových figurín k ničemu.

Pointa je samozřejmě v tom, že Zemeckis se pořád projevuje jako výtečný režisér. Výroba napětí je pro něj stejná pohoda jako pro Beowulfa cupování příšer, ani akce nepostrádá dynamiku a dramatické pomlky následované vyhrocenou akcí mají správný dopad na recepční centra. Jenže k čemu to je, když si člověk večer po projekci vzpomene jen na pár kuželek, co se nemotorně řežou s drakem anebo popojíždí na koních, jejichž cval připomíná spíš běh postřelené krávy. Pohyby modelů mají vůbec velké rezervy, ten největší technologický nedostatek se však skrývá v prostředí. Vyčítat shluku jedniček a nul, že nenesou jakékoliv emoce, je možná přísné, prázdnota a jakoby „nedodělanost“ kulis i širšího okolí by ovšem měla Zemeckise odradit od jakéhokoliv dalšího projektu. Uprostřed krajiny stojí malá vesnička, okolo ní se rozléhají jen širé bílé pláně jak z nějakého herního dema. Drak bouchá hřbetem o skály, ale jako by se prolétal jen okolo narychlo spíchnutých exteriérů, s jejichž texturami se nikdo nechce patlat. Spousta záběrů se zdá prázdná nebo alespoň vykradená.

Zemeckis mohl své technologie využít k otevření nových světů. O nic takového se ale nepokusil, naopak ukázal velmi strohé pojetí středověku, v němž se monumentální bitvy účastní ledva dvacet rytířů a v němž se víc jak polovina času tráví mezi čtyřmi zdmi malinkého hradu (tedy náklady by byly relativně malé). Pokrok nepomohl k opulentním bitvám, ani k děsivému vtáhnutí do světa démonů, k němuž by vybízela drsnější hudba Alana Silvestriho. Počítače výrazně pomáhají leda k plynulejší přeměně netvora v krásnou Angelinu Jolie a k tomu, že zrůdný Grendel líp zapadá do okolí. Za stejný peníz by jej ale Zemeckis zvládl naroubovat i do skutečných kulis.

Pak by ještě víc profitoval ze scénáře, prohloubil by psychologické a pocitové pozadí svých postav a do mrtě by využil velmi dobré herecké výkony (akorát Raye Winstona, jenž výtečně namluvil hlavní postavu, by musel přeobsadit nějakým metrosexuálem). A i půlení vojáků, to akčně-hororové peklo, které se občas na plátně rozpoutá, by vyznělo mnohem intenzivněji. Zemeckis se však stal otrokem svých investic a pokouší se z jejich bludného kruhu vymanit tím, že danou technologií točí další a další filmy, aniž by si uvědomoval škody napáchané na vlastní režijní dráze. U Polárního expresu mu to vyšlo, u Beowulfa bych se úspěchu upřímně divil. Při tom s živými herci by Beowulf hrozil nářezem silnějším než Snyderova adaptace 300. Zemeckis však zvolil jinak. Kdo ví, jestli mu diváci nakonec bolestivě nepřipomenou, že úhybné manévry v zájmu peněz patří na finančák, a ne do kinematografie.