Slova „Kevin Reynolds se vrací“ mohou pro každého znamenat něco jiného. Zatímco jednomu evokují filmy jako Vodní svět, Hrabě Monte Cristo a Rapa Nui – Střed světa, které jsou zároveň pobídkou „honem do krytu“, jiný se může při vzpomínce na 187 a Král zbojníků Robin Hood přímo tetelit blahem. I u druhého otevíráku letním sezóny (ten první se u nás dočkal hned dvou kontrarecenzí) buďme nositeli dobrých zpráv a tudíž rozpoložení mysli s pozitivním znaménkem. I když k nám Síť zavála negativní ohlasy v podobě jedovatých recenzí z břitkých klávesnic amerických mistrů slova a doléhají k nám i zvěsti o komerčním propadáku, začíná být čím dál jasnější, že tohle drama z produkce Ridleyho a Tonyho Scottových, jemuž v hrudi tepe lehké srdce, má šanci upoutat nejen skalní romantiky a čtenářky Bravíčka vyznávající ničím neředěné emoce á la Hříšný tanec 2.

Scénář Deana Georganise (Výplata, Mandžuský kandidát) se nevydává ani cestou lyricko-epické básně, ani aktualizující a tím pádem zároveň rozmělňující divočiny pro generaci MTV, u níž hraje řízná hudba. Pokud mě mé ucho neklamalo, po rockových vypalovačkách z traileru v podání Evanesence není ve výsledku naštěstí vidu ani slechu. Pokud by šel Tristan a Isolda co do podání k něčemu přirovnat, byly by to nedávné historizující snímky typu Troja a Král Artuš. Po způsobu zmíněných filmů je dobrodružství Tristana a Isoldy rovněž osekáno o mytologické prvky a nadpozemský plán. Jak mi vadila historizovaná a vykostěná Troja bez intervence rozhádaných božanů, kteří by pozemskému dramatu dodali přinejmenším jeden další významový level, u příběhu z irsko-britských břehů to nějak nevadí. Situace po pádu římského Impéria je natolik nepřehledná a historiky málo probádaná, že je těmto časům možno přisoudit, aby se v nich událo prakticky cokoliv, co alespoň rámcově neodporuje poznatkům o dané době. Ahistorické prvky, tj. ty, jež spadají do údobí starší či mladšího a odborníky upozorní na fušerskou práci filmařů s prameny, najdeme skoro v každém (jakkoli pečlivě připravovaném) historickém filmu. Ono „cokoliv“ z předminulé věty je samozřejmě dvousečné, protože slyšet Isoldu, jak říká namátkou slovo „gentleman“, působí v době, kdy do vynálezu daného termínu chybělo ještě pěkných pár století, přinejmenším zvláštně.

Proto je lepší neočekávat výsledný tvar ani jednoho výše uvedených filmů, jež se snaží v mýtu najít historické jádro, a navzdory účasti bratrů Scottových na postu producentů nevyžadovat ani opulentní podívanou ve stylu Gladiátora a Království nebeského (příklad z Tonyho říše mě nenapadá). Scottovi sehnali v porovnání s českými filmy jistě úctyhodný rozpočet, ale přece jen je vidět, že některé scény by si zasloužily efektnější podání (konec s dobývání sídelního města za pomoci 40 vojáků už jsme zdrbli v naší rádiové relaci). Film Tristan a Isolda totiž vypadá jako takové draží a syrovější série Merlin či Mlhy Avalonu. Což je suché konstatování a nikoliv nějaká zásadní výtka. Reynolds jistě daný rozpočet vytěžil do mrtě a pomocí mu v tom byly i ruce českých fachmanů, jimiž se to v závěrečných titulcích jen hemží.

Samostatnou otázkou je, zda je vůbec Tristan a Isolda primárně určen pro mladé publikum. Účast mladých tváří na vzestupu by tomu nasvědčovala. Stejně tak si divák říká, že je v tomhle příběhu přece jen trochu málo explicitního násilí a krve. V přímém záběru in action totiž krev natož přesně mířené rány způsobující velká zranění nikdy neuvidíme. To je asi jediný z „výchovných prvků“ pro mladé diváky, pokud bychom se stále křečovitě drželi této cílové skupiny. Potěšitelné je, že ať už to s Reynoldsovými produkčními možnostmi nebo cílením na konkrétního diváka bylo jakkoli, při pozornějším sledování se ukáže potěšitelný fakt, že se rozhodl umístit drásavost a bolest do samé struktury příběhu, k čemuž vizualizované násilí vlastně nepotřebuje. Tmavá tekutina, kterou při soubojích občas vidíme vytéká z zpoza plátů brnění, totiž působí spíše jako vypíchnutí toho, že hrdinové jsou živoucími postavami z masa a krve a ne symboly či ztuhlé ikony. Co do zacílení příběhu na konkrétní diváckou skupinu závěrem odstavce ještě jedno: příběh šestnáctiletých milenců Romea a Julie zmítajících se v extázi éterické lásky si užijí všichni, kdo to alespoň jednou zažili. Nebo mají bujnou fantazii a chtěli by. A s Tristanem a Isoldou je to zrovna tak. Jako málokterému z filmů poslední doby se mu totiž podařilo vzkřísit žánr hrdinské/milostné epiky, o které jsme se všichni učili ve středoškolských hodinách literatury a padala při tom slova jako trubadúři a truvéři.

Georganisův tragický milostný trojúhelník, který se vyprofiluje i prostřednictvím politických machinací, je totiž kromobyčejně dobře napsaný a nejednou vás u něj napadne „a sakra, to ne, to se nesmí stát.“ Vtáhnutí do příběhu je to o to víc překvapující, že milostná zápletka se rozjíždí docela vlažně a jiskru aby člověk pohledal. Ale u střední části, počínaje slušně natočeným turnajem o ruku princezny to najednou přijde a já si nejednou vzpomněl na Moulin Rouge, kde Luhrmann pečlivě skládal jeden dílek příběhu a milostný pohled vedle druhého, aby vám z prozrazení zakázaného vztahu a příslušných následků bylo pěkně úzko. Georganis navíc vnáší dilema tím, že Rufusem Sewellem skvěle zahraný panovník není démon typu rougeovského Vévody (v podání Richarda Roxbourgha), ale někdo, kdo Isoldu opravdu miluje a s Tristanem má do budoucna ty nejlepší záměry. Hodinový strojek dramatu však bije na vteřinu přesně a divák celou dobu cítí, že to praskne za těch nejdramatičtějších okolností.

Bohužel, největší drama přichází s koncem čtvrté pětiny filmu a zpětně jsem si mnohokrát přál, aby se v tomhle bodě na plátně objevily milosrdné titulky. Finální bojová a naprosto samoúčelná dvacetiminutovka se zmíněnými 40 vojáky totiž svou laciností dokonale rozmetá vše, na čem se po předchozí stopáž tak usilovně pracovalo. Za běžný okolností by mi to pokazilo celý zážitek z filmu, v tomhle případě je milostná linie natolik silná, že rozpačitý konec přezáří. Takže suma sumárum slušná podívaná, která má šanci ve vás nějakou chvíli rezonovat. Jen doufám, že až se nějaký scenárista pustí do adaptace do sillmarillionovského příběhu o Berenovi a Lúthien, bude na sebe větší ras a nezjednoduší si práci. Každopádně Kevin Reynolds je back. Byť ty famfáry zní trochu přidušeně.