S kaidžú filmy se v posledních letech roztrhl pytel. Americká Godzilla si po zemitější jedničce dokráčela už k několikerému pokračování, sága představila nepřeberné množství potvor a diváci se do kin stále ženou. V záplavách prostinké blockbusterové zábavy ze zámoří se však před třemi lety náhle vynořila japonská Godzilla Minus One, která s udávaným rozpočtem okolo deseti milionů dolarů dokázala divákům po celém světě vytřít zrak a urvat zlatou sošku za nejlepší triky. Od pokračování Godzilla Minus Zero, které si opět vzal pod svá křídla režisér Takaši Jamazaki, tak máme všichni poměrně velká očekávání.

I tentokrát se ocitáme v poválečném Japonsku, které se stále vyhrabává z nejhorších následků ničivé války. Jamazaki si je dobře vědom odkazu, který kaidžú filmy zanechávají - ostré varování před válečnou vřavou. Proto se demokratizace císařského státu pod americkým jhem jeví spíše jako nutná reakce na katastrofické zpustošení země. Národní hrdost je ohrožena, proto je potřeba se z nedávných výbušných tragédií oklepat, sjednotit se a jít dál. A to i ve chvíli, kdy se na japonské půdě opět objeví monstrum.

Jamazaki znovu skáče rovnou do akce a hned v prvních vteřinách jasně uvozuje, jaký film nás čeká. Nečekejme tedy žádné převracení narýsovaných žánrových schémat. Godzilla Minus Zero je opět přímočarou kaidžú žánrovkou, která se mnohdy zdá až příliš jednoduchou. Vše je potřeba nahlas pojmenovat, včetně síly paprsků či evoluční biologie potvůrky. Doslovné dialogy jsou navíc zatěžkány přehnaně seriózním pojetím, které v ničem neevokuje americky odlehčené filmy s velkými potvorami či původní žánrovky s chlapíky v kostýmech. To, do jaké míry jde o neduh, ovšem nechme na každém divákovi.

Pokud totiž seriózní přístup i tradičně excentrické herectví přijmete za své, Godzilla Minus Zero se náhle opět stává akčně i trikově prvotřídním blockbusterem se všemi náležitostmi. Rozpočet byl tentokrát pravděpodobně o něco vstřícnější, čímž se do popředí dostaly mohutnější scény a epičtější měřítko. Jamazaki navíc předkládá promyšlené akční sekvence, v nichž nestačí jen přímočará destrukce. Hrdinové se musí s násobně silnějšími protivníky vypořádat pečlivým plánováním i obětavostí. Někdy to přináší úsměvné scény s ošklivým plot armorem, většinu času však divák společně s hrdiny cítí sveřepé odhodlání.

Druhou Godzillu prohlubuje a polidšťuje osobnější rozměr. Režisérův záměr je jednoznačný protiválečný apel, k jasnějšímu varování si tentokrát dopomáhá skrze individuální tragédie, které dostávají prostor i během velkolepých destrukcí. Zničená města a padající budovy známe, ale když padají na plačící matku třímající v rukou novorozeně, je to přece jen o něco silnější. Téma osobních ztrát tak Jamazaki do filmu otiskl poměrně silně a snímek je tak plný postav, které se snaží vypořádat s národním i osobním rozměrem válečné i příšerácké tragédie. U některých to funguje skvěle (profesor Murakami), u jiných je to trošku násilné (profesor Kendži).

Emoce jsou i díky tomu tentokrát o něco silnější. S koncem snímku však scénář lehce chybuje, když jasně nevysvětluje jednání ústředních postav, čímž se z potenciálně emocionálního vrcholu může stát fraška. Téma opouštění rodiny a trýznivých následků války je sice průběžně rozpracováno skvěle, ale se závěrem vyznívá do ztracena. Zmatek navíc doplňuje nejasné vyústění jedné naprosto zásadní dějové linky, k jeho přehlednějšímu zakončení by přitom stačil jediný záběr navíc. Je sice možné, že jde o záměr, který si chystá půdu pro případnou trojku. Mizí tím však dojem celistvosti. 

Druhá Godzilla je přesto díky všem zmíněným prvkům stále prvotřídní zábavou, na níž se dívá skvěle. Dunivé souboje s mocnými přírodními silami jsou stále jaksepatří epické, akční sekvence skvěle vystavěné a občasnou doslovnost či melodramatičnost tomu lze za ohlušujícího řevu Godzilly odpustit.  

O Godzille jsme mluvili i v posledním Lajvku: