Velká ještěrka je zpátky. Jen ve výrazně jiné podobě, než jakou nám představil hollywoodský megaloman Roland Emmerich. Jestli je to dobře, nebo špatně, to nám nejlíp ukáže čas (jenž v těchto případech bývá sakra krátký, obvykle obsáhne jen premiérový víkend), režiséru Garethu Edwardsovi je však nutno přiznat, že i v rámci své první blockbusterové zakázky prokázal odvahu a osobité autorské uvažování a udržel si čitelný rukopis.

Godzilla: FOTOGALERIE

Lidi v ní sice neustále nevěřícně čučí na monstra, vy si ale čučení moc neužijete.Nová Godzilla určitě není od pohledu tak divácky vděčná, není to popcornový roller-coaster, který by do vás smažil atrakce tlama netlama. Nové uchopení je totiž restartem ve smyslu návratu ke kořenům – můžete zapomenout na přerostlého dinosaura, jenž z plezíru požírá lidi a kosí u toho mrakodrapy stylem, za který by Usáma dal všechno saudskoarabské zlato. Godzilla je tentokrát za bájnou kreaturu a mohutnou silou přesahující rámec lidského rozumu, jíž matka příroda vypustí zjednat pořádek v ulicích.

My se tím ale moc kochat nemůžeme. Kochají se snad jen postavy, které neustále civí s otevřenou pusou před sebe (přeborníkem je Aaron Taylor-Johnson, jenž stráví zíráním polovinu své minutáže na plátně - jinak jen nesmyslně pobíhá z místa na místo), zatímco divák je udržován v napětí náznaky, živen jen střípky z monstrřežby. Hlad po eye-candy momentech s velkou potvorou tím roste, ony ale přichází jen po troškách nebo třeba skrze monitory a televizní zpravodajství, což nakonec působí kontraproduktivně: Jako že toho ve filmu vlastně až na těžkotonážní závěr mnohc není. Že toho není dost. A že pořekadlo „dobrého po málu“ tu úplně nezvládne přehlušit brblání diváků.

Edwards přišel se zrcadlovým opakem loňského Pacific Rim, kde bylo bitkařících ještěrek přehršel a nejeden divák byl jejich skopičinami nakonec umlácen do apatie. Tady se šetří, aby bylo za tři, ale godzillí knockout a destrukce města nejsou tak strhující, aby vyvážili bídu okolo - schází tu šťavnaté fanouškovské momenty, schází tu vydatnější porce poctivé trikové řežby, která publikum rozpumpuje, schází tu poutavější příběhové linie jednotlvých postav.

Přehrajte si trailer Atmosférické budování napětí není samospásné, zvlášť když ho táhne bezkrevný ansámbl postav. Vedle čumila Johnsona je tu vzlykající nebo utíkající Elizabeth Olsen, Ken Watanabe, jehož hlavním úkolem je pronést slovo „gojira“ typickým japonským dialektem, a Bryan Cranston odehrávající klasické etudy na téma smrt v rodině a „ha, mé konspirační teorie byly pravdivé!“ Ve vyblitě našedlém vizuálním podání a při nuzném tempu (v obojím jde cítit inspiraci sedmdesátkovými katastrofickými bijáky) se z jejich nevýrazných osobních příběhů prostě nemůže zrodit blockbusterový nářez.

Godzillí comeback je vlastně vysokorozpočtovým upgradem Edwardsova indie hitu Monsters, koncepčně originálním a odvážným průnikem žánrové tradice do současného Hollywoodu, ale nakonec v mnoha ohledech i ne-úplně-uspokojivým osvěžením monstržánru.

A 3D v něm stojí za pytel. I v IMAXu.