Vedle Pikachua, ježka Sonica a instalatéra Maria je Godzilla asi nejslavnějším kulturním zástupcem Japonska. Jméno téhle příšery znají pravděpodobně i vaši prarodiče a dobrá půlka z nich ví, že vypadá trochu jako přerostlý dinosaurus. Godzilla je fenomén, občas to s ní s většími či menšími úspěchy zkouší i Hollywood, ale Japonci ji berou jako národní poklad a vracejí se k ní často a rádi. Příští rok oslaví tahle potvora sedmdesát let, a tak se letos dočkala dárku v podobně nového filmu, který velmi nenápadně dorazil i do českých kin. A vy byste si ho v programu měli rozhodně najít. 

Název Godzilla Minus One údajně odkazuje k faktu, že těsně po druhé světové válce, kdy se film odehrává, byla ekonomika Japonska v bodě nula. A po příchodu Godzilly spadla do mínusu. Ale taky to může znamenat, že nový snímek se odehrává ještě před tím úplně původním z roku 1954. V každém případě na tom moc nezáleží a podstatné je právě období, do něhož se podíváme. Japonsko prohrálo válku a ti, kdo přežili, jsou na dně. Patří mezi ně i pilot Šikišima, jenž tak trochu dezertoval a odmítl splnit sebevražednou misi. Avšak ještě než toho mohl začít litovat, stal se na malém ostrůvku svědkem řádění obřího monstra. Přežil, vrací se domů, nic dobrého tu na něj ovšem nečeká. A i když si během několika následujících let zvládl jakž takž vybudovat normální život a nastěhovala se k němu sympatická Noriko s malou Akiko, které zemřeli rodiče, na válku nezapomněl. Ani na to, že kvůli jeho zaváhání zemřeli jiní vojáci. Jenže po pár letech se Godzilla vrací a tentokrát nemá chuť na malý ostrůvek, ale rovnou na Tokio. A Šikišima tak dostává šanci uzavřít nejtemnější kapitolu svého života. 

Godzilla Minus One: FOTOGALERIE

Možná, že se ptáte, proč tu píšu o nějakém pilotovi, jenž se vrátil z války s posttraumatickým syndromem, ono je to však v tomhle případě důležité. Godzilla, alespoň ta japonská, je totiž o destrukci jen částečně a krom ní se pokouší nastavovat zrcadlo společnosti. Ta původní varovala lidstvo před jadernými pokusy, díky nimž přišla ještěrka na svět. A i když i tady na ně částečně dojde, prim v té „nedestrukční“ části hraje snaha vyrovnat se s koncem války, se zklamáním z jednání země, kterou Japonci chránili, i s vinou, jakou mohou často prožívat ti, co přežili. A to může být u Godzilla Minus One pro evropské diváky trochu problém. Ne kvůli tématu, ale spíš proto, že než se do popředí dostane samotná příšera, řeší se tu osobnější věci. A řeší se jaksi „japonsky“. Pokud tedy nejste připravení na někdy skutečně hodně expresivní herectví smíchané s patosem a mnohdy až melodramatickou náladou, může vám nová Godzilla připadat lehce divná a těžko uchopitelná. Nemyslím to tu nutně jako kritiku, spíš jako varování. Tenhle film vznikal primárně pro japonské publikum, respektive pro znalce godzillí série a ústupky Hollywoodu a západním divákům tu nikdo dělat nechtěl a nepotřeboval. 

No ale pak tu máme tu destrukci a dovolím si říct, že tady člověk nemůže být nespokojený. A pokud celá tahle sranda doopravdy stála patnáct milionů dolarů, tak si Takaši Jamazaki zaslouží potlesk. A klidně i ty Hvězdné války, o které si nedávno v rozhovoru řekl… Po audiovizuální stránce je to totiž lahůdka. Godzilla se představí ve vší své hrůznosti hned po pěti minutách (asi by nemělo smysl hodinu chodit kolem horké kaše a tvářit se, že „v tom moři něco je, tak bacha) a první dojem je skvělý. Postupně se ovšem ukazuje, že Jamazaki hodlá každou scénu s ní pojmout malinko jinak. Zatímco úvod působí poměrně komorně a Godzillu vidíme víceméně z pohledu prchajících lidí, nad nimiž se tyčí jako bůh zkázy, v těch dalších dostaneme třeba efektní a nečekaně chytře vymyšlenou honičku. Při destrukci Tokia už se pak režisér nebojí dát si od celého toho pekla plného výbuchů a bortících se domů odstup a nechat diváky, aby se kochali. A samotné finále je pak lahůdka jak po akční, tak nakonec i po emocionální stránce. 

Jamazaki má spoustu nápadů, zároveň ale očividně i schopnosti realizovat je bez větších kompromisů. Po pomalejším a ukecanějším úvodu do toho pořádně šlápne a i když expresivní herectví zůstává, přibude k němu patos, za jaký by se nestyděl ani Michael Bay v dobách své největší slávy. Verbování dobrovolníků na sebevražednou misi nebo setkání s mužem, který jako jediný ví o hrdinově traumatu a dodnes ho za jeho činy soudí, jsou možná přehnané scény. Naštěstí fungují tak, jak filmaři plánovali i když působí trošku úsměvně, příjemně z nich mrazí v zádech podobně, jako když Bruce Willis umíral na asteroidu v Armageddonu nebo Bill Pullman hecoval Ameriku proti mimozemšťanům ve Dní nezávislosti. 

Jamazaki je očividně milovník hollywoodských spektáků. Když jsem projížděl jeho filmografii, uvědomil jsem si, že před nějakými dvaceti lety i u nás vyšlo na DVD jeho akční sci-fi Osud světa, osobitá vykrádačka Terminátora a Matrixu, v níž ukázal, že má americké fláky nakoukané. A dost pravděpodobně v koukání na ně pokračoval. Godzilla Minus One si zachovává japonskou svéráznost, kombinuje ji s hollywoodskými postupy a vkusným skládáním poct původnímu filmu a k tomu všemu skvěle vypadá. Co chcete víc? 

Mimochodem už dlouho jsem si v kině u filmu tak moc neužil zvuk.