Sony Pictures Animation ještě donedávna platilo v Hollywoodu za jedno z těch slabších animačních studií. Franšízy jako Lovecká sezóna nebo Hotel Transylvánie sice vydělávaly peníze, ale zpětně se nedají označit za něco zásadního. Snímky jako Divoké vlny nebo Zataženo, občas trakaře si sice v určitých kruzích vysloužily kultovní status, ale celkově studio v poměru kvality působilo spíš jako průměr.

Všechno změnil až Spider-Man: Paralelní světy. Revoluční vizuální styl, který kombinuje 3D, 2D i ruční kresbu, doslova rozvířil vody animace. Sony si tento přístup nechalo patentovat a od té doby ho používá nejen v navazující Spider-Verse trilogii, ale byl využit také u druhého Kocoura v botách nebo v posledních animovaných Želvách Ninja. Sony ho pak logicky používá u dalších filmů ze světa Spider-Verse, nechce ovšem tuto unikátní techniku omezovat jen na superhrdinské podívané. Už před několika lety vznikla Rodina na baterky, která kvůli pandemii skončila na Netflixu (a brzy by tam mělo dorazit i pokračování). Nejnovějším počinem s touto animací je nyní Nejlepší z nejlepších: GOAT.

I když styl, který brzy oslaví desáté výročí, už není úplnou novinkou a počet filmů, které ho využívají, roste, GOAT ukazuje, že stále má čím překvapit. Celovečerní debut režijní dvojice Tyree Dillihay a Adam Rosette se odehrává ve světě antropomorfních zvířat, kde se hraje „monsterball“ – specifická verze basketbalu, v níž se neřeší pohlaví ani rasa hráčů. Stejně jako v reálném basketbalu i tady dominují jedinci s určitými fyzickými předpoklady. Přesto se najdou i „mini“ zvířata snící o velké kariéře. Jedním z nich je hlavní hrdina – kozel Will.

Film tak nabízí klasický sportovní příběh: boj o respekt, generační střet, konfrontaci ega, lekci o týmové práci a postupný vývoj postav. Kdyby šlo o hranou podívanou s lidmi, byl by to poměrně ohraný námět. Co ale GOAT zachraňuje, je originální svět zvířat a především výjimečná animace, která skvěle pracuje s pohyby jednotlivých druhů a nabízí spoustu vizuálních nápadů. Je zajímavé, že na filmu se sice oficiálně nepodíleli Phil Lord a Chris Miller, přesto má podobnou energii, humor a nápaditost, jakou známe právě z jejich projektů. Odkaz této dvojice tak bude nejspíše s animáky tohoto studia i do budoucna tak nějak nerozlučně spojený.

Velkým plusem je, že film nefunguje jen pro fanoušky basketbalu. Monsterball je dost odlišný a příběh se točí hlavně kolem snu, sebevědomí, překonávání předsudků a týmové chemie. Poselství o tom, že nikdy není pozdě změnit svůj život a bojovat za svůj sen, funguje univerzálně. A i díky přesahu by se dalo věřit, že by se pro leckoho mohl film stát nečekanou instantní klasikou. Především v případě, že na ni narazí v tom správném věku. 

Těchto variací na sportovní příběhy vzniká každý rok více, než by leckdo možná tušil. O to víc potěší výsledek, který sice spoléhá na jedno klišé za druhým... svěžím prostředím a světem se z něj ovšem přeci jen dokáže tak nějak vykoupit. Často se skláníme k debatám nad tím, jak je kreativita mrtvá, GOAT v tomhle ohledu nicméně ukazuje, že člověk může být pořád kreativní i v bodě, kdy tak nějak spoléhá na až příliš ohraný recept. Následně záleží na každém, jak moc v tom chce tu ohranost vidět a jak moc naopak hodlá ocenit, že tvůrci v tomhle ohledu zřejmě nechtějí jít s kůží na trh. A naštěstí to je na výsledku dostatečně poznat.

Přehrajte si trailer Postavy v týmu mají zajímavé charaktery – od depresivní pštrosice přes nosorožce, který skládá kariéru s výchovou dvou malých „teroristek“, až po paranoidního varana. Nejsilnější je ale vztah mezi Willem a černou panterkou Jett, který připomíná dynamiku třeba Poa a Shifua z první Kung Fu Pandy. I v tomhle ohledu sice GOAT nepřekvapí, protože se tu pořád především variují osvědčené postupy, důležitější je každopádně fakt, že se tu variují důstojně. A i proto je tenhle animák zábavnější, než by se mohlo navzdory otřepané zápletce zdát.