Komiksové filmy jsou zpět? Ne, až takhle jednoduše to shrnout samozřejmě nejde. Marvel před sebou samým jeden James Gunn nezachrání, DC stále dojíždí na chaotická léta se Snyderem a po něm, a ještě několik let potrvá, než se jakákoli koncepce bude vůbec mít šanci osvědčit, a Sony natočilo Morbia, takže by jim někdo měl na příštích deset let zakázat jakoukoli další hranou komiksárnu. Pak je tady ale ještě soňácká animovaná divize, pro kterou teď jako producenti dělají Phil Lord a Christopher Miller spolu s bývalou šéfkou studia a protřelou producentkou Amy Pascal, a tenhle tým ještě spolu s režiséry Bobem Persichettim, Peterem Ramseym a Rodneym Rothmanem natočil před pěti lety naprosto přelomový snímek Spider-Man: Paralelní světy, který otřásl žánrem a nastavil novou laťku všem komiksovým filmům na dlouhé roky dopředu. A na tenhle jejich oscarový úspěch teď museli noví tvůrci navázat s pokračováním, jež bylo ještě navíc rozděleno do dvou samostatných filmů. Dobrá zpráva je, že se jim to povedlo prakticky na celé čáře. Ta špatná? Že na ten zásadní zbytek celého příběhu budeme muset čekat celý rok.

Nové tvůrčí trio snímku Spider-Man: Napříč paralelními světy se tentokrát skládá z Joaquima Dos Santose, Kempa Powerse a Justina K. Thompsona. První je celovečerním debutantem, jenž doteď sbíral zkušenosti na televizních animácích, ten druhý se už před dvěma roky uvedl všude chválenou Duší, a ten třetí dělal Lordovi s Millerem scénografa na obou dílech Zataženo, občas trakaře. Vy se teď nejspíš ptáte, proč bylo potřeba k natočení jednoho animovaného Spider-Mana hned tří na sobě nezávislých režisérů. Odpověď je jednoduchá. Stejně jako v případě prvního dílu, i dvojka je de facto živým rozpohybovaným komiksem, kde se na každé stránce děje audiovizuálně tolik věcí, kolik většinou u konkurence není dohromady ani v celém filmu. Navíc to tentokrát má 140 minut, a vzhledem k příběhovým ambicím celý spektákl přirozeně vyžadoval více párů očí a rukou, než je jinak standardem u hrané tvorby. Naštěstí ten snímek šlape jako dobře namazaný stroj a nějaké tvůrčí rozdíly, pokud vůbec existovaly, tady nejsou absolutně znát. A teď už k samotnému filmu.

Vezmeme to ještě jednou naposledy od začátku. V prvním filmu jsme se seznámili s Milesem Moralesem, ze kterého se po smrti Petera Parkera a kousance od radioaktivního pavouka z jiné dimenze stal nový Spider-Man. Naštěstí na to nebyl sám a se zastavením Kingpina a jeho multiverzálního reaktoru mu pomáhalo ještě několik dalších Spider-lidí/bytostí rovněž z jiných dimenzí, včetně dalšího Petera a taky Gwen Stacy aka Spider-Woman. A právě s ní druhý film začíná monologem, který hned v úvodu předznamenává, že to tentokrát bude celé o kus dospělejší, komplikovanější, a ne nutně končit happy endem.

U komiksových sequelů je často problém, že nejsou až na několik výjimek zatíženy organickým vývojem svých protagonistů, ale místo toho působí zkrátka jako další kapitola v nekonečné sérii skládající se z uměle vybraného záporáka, k němu upravené zápletky a pár nových vedlejších postav. Nikoli tady. Co se stalo v prvním dílem přímo ovlivňuje události dvojky. Miles navíc dospěl do puberty, což sebou přináší hned celou řadu nových rodinných dramat, které minimálně v první půlce filmu jako by vypadly z animáku V hlavě, což berte jako velký kompliment.

Scénář je celkově o fous chytřejší a důmyslnější než naposledy, takže i ve zdánlivě banálních dialozích schovává řadu mouder, zajímavých postřehů, pochopitelně miliony odkazů a easter eggů, a taky nevyhnutelně pár přesně mířených ran na solár, které patnáctileté kluky (nebo v mém případě třicetileté) donutí po projekci vzít do ruky telefon a zavolat mámě, aby jí poděkovali za všechno, co pro ně v životě udělala. Nechci se tady nad tím dlouze rozplývat, ale způsob, jakým se zde rozebírá do hloubky vztah Milese/Gwen s jejich rodiči/rodičem, je jedna z nejlepších věcí, co jsem na tohle téma v kině kdy viděl. A je docela fuk, že to je v animované podobě a ještě navíc podle komiksů, tenhle dramatický rámec film posouvá nejen nad většinu hrané konkurence, ale místy i nad kvality jedničky. A to už je co říct.

Jsou tu ale i další věci. Vedle velkého zaměření se na vývoj Milese s Gwen se tady hezky pracuje i s novým záporákem The Spotem, jenž během pár minut a dvou bitek přejde z chudáka, co loupí bankomat v sámošce, k Milesově nemesis, která začne ohrožovat osud celého multiverza. Fantasticky napsané, dramaturgicky senzačně vysvětlené a po humorném představení a úvodu ke konci už celkem děsivé a překvapivě seriózní. Asi není fér srovnávat tenhle frenetický a přesto do posledního puntíku (pun intended) vyšperkovaný styl vyprávění s hranou konkurencí, protože v tomhle prostě spočívá síla animace, vzhledem k tomu, jak bravurně to ale v praxi funguje, si spíš říkám, jestli budoucnost komiksů neleží právě v animované formě. Pro Hollywood je to rozhodně k zamyšlení.

Každopádně jen co Milese s Gwen po pár dějových zákrutech maniakální The Spot uvrhne do víru multiverzálních příčin a následků, přichází na řadu ono titulní cestování Spider-verzem, kde se záhy seznamujeme s další hromadou Spider-postav, jakými jsou například Jessica Drew, Pavitr Prabhakar, parádní „Hobie“ aka Spider-Punk a nakonec i Spider-Man 2099, napůl upír, který šéfuje celé Spider Society a vede elitní komando superhrdinů dohlížejících na to, aby určité „kánonové“ sekvence zůstaly beze změn, protože v opačném případě hrozí kolaps všeho. Podstatné je, že tahle seznamovací část je jediným bodem filmu, kde se příběhově trochu zpomalí, ačkoliv audiovizuálně to je naopak část, kterou budete chtít časem doma nejvíce stopovat, abyste pochytali veškeré reference a šílená camea. A že jich tady je opravdu hodně.

Což mě přivádí k otázce, kterou jsem párkrát postřehl už pod trailery, a která se hodně řeší i po premiéře. A to jestli tam toho nakonec není až moc. Osobně – a tady zdůrazním, že to je fakt čistě subjektivní pocit a záleží na tom, jak to člověk vnímá – si to nemyslím. Neměl jsem v kině žádné problémy stíhat děj či dialogy, a fakt jsem se nijak neztrácel v tom rapidním švihu vizuálně strhujících a dechberoucích sekvencí, protože mě kamera pokaždé přivedla k nějakému záchytnému bodu, skrze nějž jsem si tu zběsilou jízdu mohl s přehledem užívat a nestarat se o to, co se děje o pár pixelů vedle. Možná pomohlo i IMAXové plátno a rozhodně to svádí k opakovanému zhlédnutí, to ale neberu jako mínus. Epileptici samozřejmě umřou už během úvodních titulků, touhle dobou už by ale takoví lidé měli vědět, na co do kina vyrazili, a že to nebude úplně pro ně.

Bokem nich mám ale pocit, že si nového animovaného Spideyho užije opravdu každý. Mladý, starý, kluci, holky, ten film je nádherně emocionálně uzemněný, takže zasáhne i ty nejmenší, a naopak disponuje takovou škálou témat, motivů, vtipů a hlášek, že se u něj budou královsky bavit i přestárlí geeci. K přelomové grafice pak nemám výtek. Už po premiéře jedničky jsem dlouho na to nemohl sebrat čelist z podlahy a nyní to zažívám zas. Těch okének, převrácených záběrů, hrátek s perspektivou, či barevnou paletou měnící se podle nálad postav, a všech dalších parád, co tvůrci předvedli, je tam opravdu hodně, a všechny stojí za návštěvu kina a možnost snímek uzřít na tom největším možném plátně. To všechno se ale – stejně jako vynikající hlasové obsazení (Daniel Kaluuya coby Spider-Punk naprosto vládne!) – zároveň dalo tak nějak čekat. Vyzdvihnu tedy ještě skladatele Daniela Pembertona, jenž se opět jednou překonal a divil bych se, pokud bych právě jeho energický a dojemný soundtrack neměl na konci roku v topce na prvním místě.

Zakončíme to ale přesto něčím, kvůli čemu jsem z kina neodcházel absolutně nadšený, ale „jenom“, ehm, převelice nadšený. Jo, řeč je o těch asi pěti koncích, co nebyly konce, a závěrečném cliffhangeru, jenž většinu toho nejzásadnějšího dění nechává zkrátka až do finále trilogie. Ne snad, že by mi to jakkoli pokazilo zážitek, a rozhodně nechci, aby si někdo myslel, že to jakkoli zásadně ubírá na tom uměleckém majstrštyku, který s tímhle filmem tvůrci dokázali. Přesto po závěrečné cca desetiminutovce vzniká taková jemná pachuť na jazyku, taková hořkost, že film nemá jasný závěr, jasné emocionální vyústění. Je tam sice super zvrat a otevírá to celou škálu možností pro chystané pokračování, ale zároveň tím maličko ztrácí na síle samotná dvojka, která přitom do té doby dělá všechno správně a všechno tak, jak by si to u těch perfektních dvojek divák přál. Nicméně to je můj jediný problém s tímhle jinak kolosálním komiksovým úspěchem.

Přehrajte si trailer Takže abych se vrátil k úvodu už tak zbytečně dlouhé recenze (přitom by bohatě stačilo napsat, že to je prostě a jednoduše kulervoucí a ať na to okamžitě vyrazíte do kina…), komiksové filmy jako takové možná zažívají diváckou i tvůrčí krizi, v případě Napříč paralelními světy je to ale za krátkou dobu už druhý film, do kterého tvůrci zcela viditelně narvali daleko víc, než kolik se od nich chtělo/čekalo, a právě proto jsou třetí Strážci a nyní nový Spidey tak úspěšní a boří divácké i kritické žebříčky. Pro mě je to ohromná radost, že se to takto povedlo, a opravdu bych se divil, kdybychom trojku za rok nevynášeli do nebes úplně stejně, ne-li více.