Žila byla jedna panda jménem Po. I ona měla své sny. Tak jako každý. Jenže její fantazie mířily vysoko do hor, do klášterů, v nichž staří mistři učí vnitřnímu klidu, slunci v duši a stovce způsobů, jak přelít energii do tvrdého úderu. Po snil o bájných bitvách, o tom, že se z něj stane kung fu kafemlejnek, který rozemele každého neřáda. Rozhodně se ale nenadál, že jej z rodinného obchůdku s nudlemi náhoda tak rychle vystřelí do velkého světa a prohlásí ho za Dračího bojovníka. Dračího bojovníka s panděrem větším než lavor na špinavé prádlo.

Koncept Kung Fu Pandy není od pohledu nijak originální nebo jakkoliv jinak novátorský. Šaškuje tu sympatické zvířátko, kulatý nemotora, který umí srandovně vypláznout jazyk a smutně skrčit ramena. Tenhle řízek s sebou vláčí další poučnou historku, v níž se praví, že i největší loser může s trochou snahy nakopat zadek Jackie Chanovi, že „víra tvá tě uzdraví“ a že pozitivní přístup k věci prospěje v mezních situacích víc než naštvané mlácení hlavou o strom. Asi žádná dějová zákruta v ní nepřekvapí, protože celých devadesát minut se přidržuje osvědčených postupů, které Disney kdysi zapsal do brožury „jak vyprávět vtipné příběhy s poučením, tak aby se u nich bavila celá famílie“... a ano, tahle brožura je sice pěkně ohmataná, leč pořád funguje.

Proto díky bohu za to, že je Kung Fu Panda originální alespoň na druhý pohled. Za tradiční disneyovskou fasádou (jíž si animátoři od DreamWorks bez problémů osvojili už před pár lety) se odehrává strhující bojový film. Odmyslete si „kreslený“ háv a máte kung fu béčko jako víno, jen s trochu větším klaunem v hlavní roli. Začíná samozřejmě snovou sekvencí, pokračuje zázračnou zákrutou osudu, pak následuje trénink, nejistota, další trénink, tápání a málem prohra, aby nakonec... nemusím prozrazovat. Aby si člověk v takových chvílích zasteskl, že se s podobnou energií nedokáže k subžánru vrátit tvůrce, jehož by místo roztomilé zvířeny zajímali živí herci. Animovaná forma pochopitelně dovoluje jít do krajnosti: Umožňuje vpalovat gagy do pandího kožichu s mnohem větší rychlostí, neustále pomrkávat, vršení vtipných momentek je samozřejmostí (čehož umí zámořští kreativci do mrtě využít).

Fórů je proto požehnaně – jak pitvořivých, tak těch průběžných, zpestřujících mimoděčně akci. A dojde i na samonosné náznaky komediální geniality (první prohlídka kláštera a jeho tajemných artefaktů vládne!). Mnohem důležitější je ale dotaženost úvodní ideje, tj. plánu natočit s kreslenými panďuláky regulérní kung fu film. Nic tu nechybí, od povinných tréninkových koláží, přes fight mentora se záporákem, až po finální souboj s žádaným rozuzlením. Všechny povinné propriety jsou přitom zinscenovány s evidentní chutí a s dobrou znalostí všech výrazových prostředků, díky nimž na Bruceovi, Jetovi, Jackiem a desítkách bezejmenných Asiatů vyrůstají další a další generace diváků se slabostí pro mlátičky. Některé pasáže jsou zrežírovány dokonce s takovým gustem, že člověka až zamrzí, že si je nemůže vychutnat v ještě opulentnější, hrané podobě – pak by se třebas ze scény útěku z vězení stala určitě jedna z nejvýraznějších scén filmové sezóny.

Kung Fu Panda si to zkrátka razí ringem na maximální úrovni, z níž ji logicky trochu sráží pouze to, že je, ehm, tak trochu animovaná. Bitky díky neomezeným možnostem nabírají na drajvu, kamera nezpomalí ani na sekundu a kouzlí záběry, kterých by se bratři Weinstenové nikdy nedoplatili. Jenže malovaná zmije a dobrácký tygr k sobě nikdy nepřitáhnou tolik jako Chuck Norris a Bruce Lee a Kung Fu Panda tak nebude víc než jen konzervativně upečená oddychovka, která výborně šlape, ale beztak se těžko zahryzne do krajiny srdeční... prostě jen utratí vašich sto korun a devadesát minut.

Adresnější výtky se těžko hledají. Snad Dustin Hoffman by mohl být výraznější, trojka Rogen – Liu – Chan je tu rovnou jen na okrasu a Angelinu by mohla z fleku nahradit libovolná Gwyneth nebo Uma. Koho to ovšem zajímá, když titulní Jack Black nezastavitelně hláškuje od první minuty, což zavalitému chlupáči přidává další body k dobru. Anebo... koho to zajímá, když kina ovládne dabing. I s ním ovšem Kung Fu Panda zvěstuje vynikající zábavu, rozkročenou sebevědomě mezi žánry a vypálenou do míst, v nichž bude každé další dobrodružství černobílého řezníka vítáno více než vřele.