S prakticky každým stěžejním hollywoodským animačním studiem jsou spojeny především dlouho přetrvávající franšízy. Pixar má například Toy Story, DreamWorks Animation zase Shreka. A Madagaskar. A Jak vycvičit draka. A… Kung Fu Pandu. Franšízu, která má na kontě čtyři celovečerní filmy, několik seriálů a jeden povedený sváteční speciál. Do budoucna se navíc počítá s tím, že by se mohla dočkat minimálně šesti dílů. Na samém počátku přitom stál původní snímek. Kung-fu film zasazený do pradávné Číny obývané antropomorfními zvířaty se přitom mohl snadno stát pouhou parodií. Místo toho ovšem vznikla komedie, která nabízí promyšlené a svižné akční sekvence, hned několik zábavných a nosných postav a také ústřední motiv, jehož prostřednictvím dokáže vyvolat celou řadu emocí. A pochopitelně nechybí ani nějaký ten humor.

Režijní duo John Stevenson a Mark Osborne několik let čerpalo inspiraci z filmů, jako je Tygr a drak, zatímco produkční tým zkoumal architekturu a umění pradávné Číny. Cílem bylo vytvořit vizuálně nejpůsobivější film studia DreamWorks Animation. Kung Fu Panda tuto výzvu bere vážně už od snového prologu, který se snaží napodobit proslulé čínské stínové divadlo. Hned úvod navíc diváka vtáhne díky působivému soundtracku dvojice Hans Zimmer a John Powell, jenž pochopitelně čerpá z čínského folkloru (na filmu se podílel také Čínský národní symfonický orchestr). Zároveň nám představuje mazáckého a fešáckého pandího bojovníka, který si dokáže sjednat respekt i u legendárních Pěti postrachů… Oukej, rychle zpátky nohama na zem!

Po má na začátku své hrdinské cesty před sebou zajímavý vývoj. Jen těžko bychom totiž hledali méně pravděpodobného kandidáta na status vyvoleného Dračího bojovníka. Jeho osudem se zdánlivě má stát převzetí restaurace po otci, houserovi panu Pingovi. Ten sice myslí především na nudle a polévky, Po má ovšem mnohem blíže ke kung-fu. Už od prvních minut se daří budovat vztah mezi Poem a jeho otcem, který v dalších částech příběhu výtečně graduje. Plný význam jejich pouta se ovšem projeví až později. Už úvod tak naznačuje, že Kung Fu Panda představuje z hlediska vyprávění dost možná nejlépe vystavěný začátek budoucí trilogie. Při tomto hodnocení je samozřejmě nutné brát v potaz i existenci dalších dvou pokračování.

Cílem sice nebylo vytvořit parodii na filmy o bojových uměních, to ovšem neznamená, že by humor byl pro tvůrce tabu. Právě naopak. Vychází z Poovy posedlosti bojovými uměními, dokáže se vyhýbat infantilnosti a baví například prostřednictvím velmi specifických tréninkových montáží nebo hrdinovy vášně pro jídlo. Jde o snímek, který dokáže rozdávat vtipy takřka za pochodu. Zároveň se jedná o dnes bohužel čím dál vzácnější případ, kdy humor neposouvá kupředu pouze příběh, ale také vztahy mezi postavami. Jednotlivé vtípky navíc neshazují vážnost charakterů, nýbrž často vypovídají o jejich osobnostech. Ať už jde o Poa, mistra Shifua, nebo mistra Oogwaye.

Rešerše v podobě sledování filmů o bojových uměních se tvůrcům nepochybně vyplatila. Nejednu akční scénu by jim ostatně mohli závidět i tvůrci hraných filmů. Stačí se zaměřit na choreografii jednotlivých soubojů a sekvencí, mezi nimiž vyniká útěk Tai Lunga z vězení, konfrontace na mostě a především osudový střet Shifua s Tai Lungem, kterého kdysi bral jako vlastního syna. Už první film navíc působivě pracuje s osvětlením a dokáže diváka vtáhnout do bojových sekvencí, které důmyslně využívají okolní prostředí. Není proto divu, že vznikla řada videí oslavujících vizuální nádheru celé původní trilogie.

Kung Fu Panda zároveň předvádí, jak správně budovat záporáka. Tai Lung je vykreslen jako hrozba, s níž se poprvé setkáváme v prostředí, které ho má zdánlivě udržet na uzdě. Jenže pak přijde sofistikovaně vystavěná ukázka toho, že ani tisíc nosorožců nedokáže uhlídat jediného sněžného levharta poháněného touhou po pomstě a moci. Jakmile je Tai Lung osvobozen, divák se stává svědkem jedné z nejpůsobivějších akčních sekvencí filmu. Ta představuje rychlého, hravého a především brutálního protivníka. Tato parádní pasáž s ohromující choreografií z něj okamžitě dělá hrozbu, kvůli níž se zdá ještě méně pravděpodobné, že by ho mohla porazit obézní a nemotorná panda.

Stejně výtečně funguje i souboj na visutém mostě. Už samotná lokace nabízí prostor pro obrovskou kreativitu, přičemž hrozbou není jen protivník, ale také výška a rozpadající se konstrukce. Na jednoho mocného nepřítele navíc nemusí stačit ani Pět postrachů. Jména jednotlivých členů této pětice odpovídají jejich zvířecím druhům a zároveň odkazují na příslušné styly kung-fu. Tygřice bojuje jako tygr, Kudlanka jako kudlanka a Opičák, kterého dabuje Jackie Chan, zase jako opice. Každý z bojovníků tak disponuje jedinečným stylem, výraznými technikami a vlastním způsobem boje.

Po je ovšem specifická osobnost, a právě proto si Shifu musí uvědomit, že k němu potřebuje přistupovat jinak. Přes jídlo. Nekonvenční tréninkové metody následně vedou k poznání, že by se právě Po mohl stát vyvoleným, který porazí zřejmě nejmocnějšího protivníka široko daleko. Závěrečný souboj ostatně ze všech akčních sekvencí nejvýrazněji pracuje s prostředím, v němž se odehrává. Ani větší dávka humoru a přepálenost mu přitom neubírají na působivosti.

Poovu hrdinskou cestu je radost sledovat, a to i bez znalosti dalších pokračování. Jeho optimismus a zájem o bojová umění ho ženou kupředu i ve chvílích, kdy by to po opakovaném nakopání zadku kdekdo jiný dávno vzdal. Po se mezi svými vzory a vlastním mistrem ocitá v roli outsidera, přesto si k nim postupně nachází cestu. Velkou výhodou je, že každý z Pěti postrachů má trochu jinou osobnost. Nejvýrazněji se profiluje chladná Tygřice, která svou zášť vůči Poovi skrývá ze všech nejméně. Jenže… „Včerejšek je historie, zítřek záhada, dnešek dar.“

Shifuova osobnost je formována zklamáním z Tai Lunga, kvůli němuž si odmítá své žáky příliš pustit k tělu. Paradoxem je, že je sám pandou červenou, která se zdráhá přijmout představu, že by se panda velká mohla stát legendárním bojovníkem kung-fu. Na jeho obranu ovšem platí, že panda jako panda. Přesto se mezi oběma postavami postupně buduje pouto, jehož vyústěním je poslední minuta filmu i potitulková scéna. Jde o krásnou ukázku toho, jak promyšleně Kung Fu Panda pracuje s postavami a jak přirozeně jim propůjčuje lidské vlastnosti, přestože jde o antropomorfní zvířata.

Stačí několik vět: „Už nemám hlad, mistře.“ „Už je z tebe mazák.“ „Přinesl jsi mír nejen údolí, ale také mně. Díky.“ Na první pohled to možná nemusí být zřejmé, ale mistr Shifu si už v prvním díle Kung Fu Pandy projde jednou z nejsilnějších cest vykoupení v animovaných filmech 21. století. Jeho vztah s Tai Lungem je postaven na chybách obou stran. Tai Lung zašel příliš daleko, byla to však právě Shifuova výchova, která ho nasměrovala na cestu vedoucí k jeho pádu. I proto má jejich konfrontace po letech takovou sílu. Tai Lung díky ní působí jako mnohem komplexnější záporák (Kung Fu Panda 4 ho nesmí podělat!), přičemž jejich vztah dostává uspokojivé vyústění. Na Tai Lungovi je dokonce patrné drobné zaváhání. Jenže na obracení stran už je příliš pozdě a přichází čas na honbu za Dračí svitkem, který má být něčím výjimečným. A přitom je… ničím?!

„Žádná tajná přísada není. Vše je již v nás.“ Tohle poselství naznačuje už úvodní konfrontace titulního hrdiny s jeho otcem. To, co nás dělá výjimečnými, je zakořeněno hluboko v nás samotných. Každý má své trumfy a každý může zvítězit díky něčemu jinému. I proto existuje možnost, že by naivní a dobrosrdečná panda mohla porazit chladnokrevného sněžného levharta. Broskev zůstane broskví, panda pandou. A právě to je činí tím, čím jsou.

Nejlepší učitelé připravují pro své žáky individuální plány a ke každému přistupují jinak. Jakmile Shifu objeví přednosti svého nového svěřence, mezi něž patří i skutečnost, že by ho jídlo nejspíš dokázalo vystřelit až do stratosféry, ukáže se, že Poova odlišnost je ve skutečnosti jeho největším trumfem. V Kung Fu Pandě přitom není nutné hledat alegorii na autismus nebo něco podobného. Stěžejní je poselství o tom, že každý z nás v sobě skrývá něco výjimečného a každý vyniká v něčem jiném. Právě naše přednosti nás mohou pohánět kupředu. Nepotřebujeme k tomu nadpřirozenou sílu ukrytou v nějakém svitku ani mimořádné fyzické předpoklady. Někdy stačí jen věřit. Naděje je mocný a občas neprávem podceňovaný nástroj. I po šestnácti letech jde o myšlenku, kterou první Kung Fu Panda předává s mimořádnou lehkostí.

Kung Fu Panda i po letech vrhá obří stín (hehe), který ještě umocňují dvě pokračování. Dohromady totiž tvoří jednu z nejlepších animovaných trilogií všech dob. Kung Fu Panda 4 je mezitím mnohými vnímána jako slabší nástupce původní trilogie, při zpětném ohlédnutí ale vlastně nepůsobí jako úplná facka vůči odkazu původní trilogie. Další díl je již nyní údajně skutečně v plánu, otázkou ovšem zůstává, zda má pátý film šanci alespoň částečně se přiblížit kvalitám původního díla. Stačí si však vzpomenout na poselství, které nám i po letech předává jednička: stačí jen věřit!

Nejen o Kung Fu Pandě 4 se mluvilo v MZ Live #218