Strike a pose. Nabádá Madonna v nabitém, kosmopolitním soundtracku prvního dílu komedie z módního světa Ďábel nosí Pradu, která se stala nečekanou trvalkou. Její sequel s neoriginálním názvem Ďábel nosí Pradu 2 sice není kdovíjak sošný, nicméně, a říkám to se značnou úlevou, ani pozérský legacy sequel, který by neměl co říct a byl tu jen do počtu. 

Titulková sekvence nové Prady sice není tak efektní jako v jedničce, kde sloužila k zdůraznění rozdílů mezi ranní rutinou dívek pracujících v módní branži, a hrdinkou Andy, která jezdí metrem a jí nezdravé sandwiche zakoupené u stánku, ale i zde se úvodním scénám podaří rychle nastolit výchozí situaci. 

Andrea Sachs (Anne Hathaway) má za sebou po odchodu z časopisu Runway dvacet let úspěšné novinářské kariéry. Právě se svými kolegy z prestižního časopisu nachází na předávání novinářských cen, ale večer oslav se promění v noc strastí, když se dozví, že v redakci došlo k hromadnému propouštění a celé osazenstvo jejího stolu plného oceněných žurnalistů dostalo padáka. Textovkou. S tímto načasováním. 

O aktuálnosti této scény svědčí i to, že neuplynuly ani tři měsíce, co podobným způsobem propustil Jeff Bezos více než tři sta zaměstnanců Washington Post včetně zahraničních korespondentů a válečných novinářů, které vyhazov mnohdy zastihl ve válečných zónách, aniž by se obtěžoval zajistit jim – když nic jiného – alespoň bezpečný návrat domů. 

Doslova okamžik po obdržení zmíněné zprávy je prohlášena vítězkou kategorie nejlepší reportáže a musí se odebrat celá rozrušená na pódium, kde, plná emocí, odsoudí současný stav médií. Je to právě tento plamenný proslov a její integrita, které jí zajistí návrat do módního časopisu Runway. 

Runway je totiž v problémech poté, co Miranda Priestly (Meryl Streep) způsobila skandál, když pod jejím dohledem vyšel článek vyzdvihující značku, která užívá otrockou práci. Majitel společnosti se rozhodne nabídnout pozici vedoucí rubriky reportáží Andy, doufaje, že tak utiší zuřící mediální bouři. Zapomene však takový drobný detail. Informovat o tom Mirandu, titulního ďábla s Pradou na rameni. Andy Sachs má být tedy svědomím celé organizace, zatímco má na svědomí zajistit relevanci mezi čtenáři. 

Celá dvojka Prady se nese ve znamení umíráčku zvonícího nad tradičními médii. Jak si povzdychne Nigel (Stanley Tucci): „Dřív jsem měl týden na to zajet si s Richardem Avedonem do Afriky, dnes mou práci proscrollují během pár vteřin na záchodě.“ Stesk po tradici se nevztahuje jen na žurnalistiku, Andy nese nelibě i šedivost a anonymitu moderních interiérů, což dá důrazně vědět jednomu z developerů. Celý film působí jako elegie za tištěnými novinami a časopisy. Ne že se tu říkalo něco objevného nebo že by byl snímek zvlášť investigativní, ale propůjčuje mu to nečekanou váhu a zakotvení, a tím i seriózní atmosféru.  

Miranda už se navíc neorientuje tak jako před dvaceti lety, kultura clickbaitu, krátkých videí a zejména politicky korektního jazyka ji vyčerpává i mate (ve výborném momentu si plete pojem „body positivity“ a „body negativity“). Tato korektnost dokonce zašla tak daleko, že už nemůže metat kabáty po asistentech, ale musí si je věšet sama. Meryl Streep – nepřekvapivě opět těžištěm humoru filmu – zápasící se skříní je jedna z vtipnějších scén filmu, což ovšem leccos vypovídá o kadenci humoru druhé Prady. Ne že by byla jednička plná gagů k popukání, dvojka je však až nepříjemně suchopárná a humor čerpá téměř výhradně z referencí a pomrkávání, která naštěstí utichnou po první třetině. 

Co se podařilo, je nastolit výchozí situaci, v níž je Andy opět outsider, aniž by muselo dojít k popření dvacetiletého vývoje v životě postav. Ústřední čtveřice si tedy sitcomově zachovala své role i komediální dynamiku, navzdory posunu v kariéře Andy i tomu, že Emily (opět skvělá Emily Blunt) už pro Runway nepracuje a místo toho se usídlila v newyorské pobočce módního domu Dior. I role první Mirandiny asistentky zůstala kousavou, tentokrát se jí zhostila Simone Ashley. 

Ďáblík se skrývá v detailu, jak se říká. A nebo v jeho absenci, jak je tomu v případě Ďábel nosí Pradu 2. Právě smysl pro detail snímku chybí. Ukazuje tak velmi málo z řemesla, ať už z pohledu žurnalistiky nebo módy. Jaké články a reportáže to Andy vlastně pro oživení Runwaye psala? Co přesně obnáší digitalizace tištěného média? Jak se změnila každodenní práce redaktora Runway? Nic z toho se nedozvíme, přestože se všude skloňuje slovo „změna“. 

První díl nabídl debaty o stylu i smyslu módy, teze, co pro jednotlivé postavy znamená. Miranda se vytasila s proslovem o vývoji tyrkysové barvy, Nigel přispěl osobními historkami z doby dospívání. Došlo na konkrétní příklady Mirandiny práce, její vkus a úsudek byl ozkoušen v praxi, připravovaly se photoshooty. Jistě, z pohledu Andy už není třeba vše zmíněné vysvětlovat, ale v tomto směru film až příliš Andy-centrický, jako kdyby se o módu už vůbec nezajímal. A to v době, kdy už ani Andy není naprostý módní ignorant.

To se odráží i ve volbě kostýmů a outfitů. Ve snímku je k vidění snad jen jeden pamětihodný kus, šaty, které má na sobě Emily Blunt během pohřbu. První Prada si pletla módu s jistou přeplácaností, aniž by představil nějaké skutečně excentrické, odvážné kusy. Byla v něčem přestylizovaná i krotká. Tentokrát si tvůrci minimalismus spletli se šedí. Všichni se tu navíc oblékají velmi konzervativně, jako kdyby od roku 2006 v módě nedošlo k zásadnějším změnám. 

A jistá fádnost se promítla i do samotného vizuálu snímku. Andy se možná příčí šedé moderní byty, kterým vévodí hladké povrchy a béžová barva, ale, aniž by to věděla, sama se nachází ve filmové reprezentaci tohoto nešťastného barevného trendu. Ďábel nosí Pradu 2 sice vypadá lépe než v trailerech, ale i tak je mnohdy nasvícen jako show na Amazon Prime. Vrcholná móda, zejména haute couture, dokáže být tak expresivní, a přitom je reprezentována filmem, kterému se zoufale nedostává silného vizuálního jazyka. 

První Prada, která, přiznávám, patří mezi mé guilty pleasures, měla značný flow, kterému pomáhal i velmi chytlavý soundtrack. Jak by řekl Kendall Roy z Boje o moc, byl to jeden banger za druhým. Soundtrack dvojky je naopak poměrně vyprahlý a občasné užití songů z jedničky jen připomene, o kolik uspokojivěji rytmicky tepala. 

Když se Miranda prochází milánskou nákupní pasáží Viktora Emanuela II., která ani během noci nebývá takto liduprázdná, jen to umocňuje dojem opuštěnosti postav a jejich skomírající branže. Jenže také obnažuje nedostatek tělesnosti, energie a živosti, který film trápí.

Přehrajte si trailer Druhá Prada těží nečekaně spíše z všudypřítomné atmosféry úpadku a nezadržitelného zániku podstatných odvětví než z módy a perlivého humoru, a není tak jen dalším konfekčním kusem legacy sequelu. Podráží jí ale absence glancu, showmanství a performativity, které k módě patří. Vše je tu tak mírně mdlé. Jakkoliv tyto šaty od Prady celkem padnou, zasloužily by radikálnější střih, odvážnější dekoltáž a ladnější linie.