Abych předešel potenciálním verbálním bleskům, které by na mě mohly začít sršet především ze strany dam a gayů, musím upozornit, že ač nejsem skalní fandou původního seriálu, pár dílů – řekněme něco mezi deseti a dvaceti kousky – jsem viděl a líbily se mi. Jsou to sympaticky svižné, zručně natočené, vcelku vtipné a místy nejspíš docela pravdivé eseje na různá vztahová a životně-stylová témátka. Jenže jejich autoři evidentně nevěděli, kdy skončit.

První celovečerní film už byl docela nuda (přesto se našlo dost nezklamaných divaček), aktuální dvojka je pak vyložený teror… a urážka nejen diváků, ale i samotného seriálu. Pokud ještě někdy na obrazovce narazím na některou jeho epizodu, těžko se budu bránit pachuti, která mi okamžitě vytane na mozkovém patře při vzpomínce, do jakých hlubin nevkusu čtveřice newyorských děvčat nakonec sestoupí.

Děj je minimalističtější než u raného Jarmusche: Carrie (Sarah Jessica Parkerová) je po dvou letech manželství rozmrzelá z toho, že s ní Pan Božský (Chris Noth) nechce denně chodit do luxusních restaurací, ale raději by si něco donesl do jejich luxusního bytu a díval se z luxusní pohovky na televizi. Miranda (Cynthia Nixonová) se cítí nedoceněná v práci, kde se po ní neustále vozí její nový šéf. Charlotte (Kristin Davisová) se hroutí pod tíhou mateřských povinností a situaci je neulehčuje ani nová chůva, která má veliká neopodprsenkovaná ňadra, což znamená, že s ní určitě začne zahýbat panímámin manžel. Samanthu (Kim Cattrallová) traumatizuje blížící se menopauza, kterou se snaží odvrátit tunami hormonálních pilulek. A právě ona obstará něco jako zápletku, když ji arabský miliardář pozve (i s kamarádkami) na výlet do Abú Zabí, aby pomohla zpropagovat jeho nový, ultraluxusní hotel. Odjedou tam tedy, neprožijí téměř nic, a celé to trvá 146 minut.

Ne, nepřehlédli jste se. Sto! čtyřicet!! šest!!! minut, obsahujících méně příběhu, humoru a čehokoli pozitivního, na co si vzpomenete, než libovolná epizoda seriálu. Je tu přesně jedna kvalitní scéna: To když si Charlotte s Mirandou povídají o nelehkostech rodičovství. A pak jsou tu ještě scény, které by mohly být nic proti ničemu nebo možná i trochu zábavné, kdyby měl film nějaký spád, rytmus, či alespoň důvod existovat. Například ta, v níž všechny čtyři hrdinky v nočním klubu zpívají karaoke. Jenže když jí předcházejí už dvě hodiny život vysávajícího NIČEHO, příležitostně špikovaného zoufalstvím, člověk jen nevěřícně zírá na plátno a říká si „proč?“, případně „proboha proč, proč, proč?“. Producentem, scenáristou a režisérem v jedné osobě je seriálový doyen Michael Patrick King, který by býval zatraceně potřeboval, aby mu stříhač (koproducent, člen testovacího publika, náhodný kolemjnoucí…) řekl „Miku, tohle fakt nejde, z toho se musej’ vystřihnout aspoň dvoje Lovosice“. Nikdo takový po ruce evidentně nebyl.

Pořádně na frak dostaly i hlavní hrdinky, které se nějakým zázrakem - patrně z ranku černé magie - změnily v juchající, výskající a neuvěřitelně trapné pseudohlášky (když Samantha prohlásila o mužném cizinci, že je „Lawrence of my labia“, měl jsem chuť studem zalézt pod sedačku) pronášející pipky, které by možná pasovaly do průměrné teenagerské komedie, kdyby na nich navzdory práci maskérů a osvětlovačů nebylo vidět, že se pozvolna blíží k padesátce (vůbec nic proti tomu, nikdo z nás nemládne, ale neměl by člověk přinejmenším do prvního dloubance dr. Alzheimera alespoň přibližně moudřet?). Není od věci předpokládat, že v případném třetím dílu už budou dialogy rovnou suplovány lehce rytmickým kvokáním.

Přesto ale existují přinejmenším tři skupiny diváků, kteří nebudou úplně otráveni. Za prvé fanaticky nekritické zbožňovatelky Carrie a spol., kterým bude stačit, že se mohou dívat na své oblíbenkyně, aniž by jim záleželo na tom, co vyvádějí. Asi jako muž, bez větších problémů sledující nové, přímo na DVD vydané eskapády muže s cejchou smrti, ovlivněn vzpomínkami, jaký ten Steven Seagal před lety býval frajer.

Za druhé příznivkyně „fashion porn“, což je určitá obdoba „food porn“ (Velká žranice, Ratatouille…) či „torture porn“ (Saw, Hostel), a znamená, že je ve filmu mnoho a mnoho záběrů oblečení těch nejproslulejších značek, potažmo přepychu všeho druhu. Vrcholem je snad pětiminutová scéna, v níž jsou návštěvnice provázeny výše zmíněným hotelem, kde jim čtveřice urostlých arabských lokajů ukazuje tu bazén, onde maxibar, o kus dál nablýskaný salónek či soukromý výtah… na což omámená drůbež reaguje materialisticko-orgastickým sténáním. (Z tohoto hlediska je pak ještě obzvláště zábavná závěrečná pasáž, v níž hrdinky hysterčí při představě, že když včas nestihnou dojet na letiště, budou muset poníženě cestovat turistickou třídou.)

A konečně je tu skupina třetí, totiž lidé, zabývající se sociálně-kulturními záležitostmi, případně vztahy mezi východem a západem. Ti si náramně užijí sofistikovaně intantilní metody, jimiž Michael Patrick King dokázal stereotypizováním a chováním svých hrdinek urazit snad celý arabský svět (rozebírat to s prominutím nebudu, to se prostě musí masochisticky vidět). Jeden americký kolega napsal, že „filmy jako tento jsou důvod, proč nás teroristé nenávidí“. Asi jsem terorista.