Carrie je něco přes čtyřicet a žije v New Yorku. Carrie má Mirandu, Samanthu a Charlotte, které si myslí, že je úžasná. Carrie má Pana Božského, který jí koupí úplně všechno. Carrie je hlavní hrdinka seriálu Sex ve městě, který skončil šestou řadou v roce 2004. Podle líbivé PR legendy od té doby producent, scenárista a režisér Michael Patrick King hledal příběh, kterým by mohl čtveřici uvést do kin. Z výsledku se ovšem nezdá, že by se při tom hledání zrovna předřel.

Nedává vlastně příliš smysl psát o Sexu ve městě jako o regulérním celovečerním filmu. Je to především zavedená, na nějakou dobu k ledu uložená a po čtyřech letech znovu k životu přivedená značka. Fatální podmínkou je pro ni divácká paměť a nostalgie po tom, „jaké to bylo, když jsem v televizi sledoval/a Sex ve městě“. Diváka oslovuje jako starého známého, kterého jste dlouho neviděli, teď ho potkáte na ulici a potřebujete se mu znovu představit a připomenout, takže z něj nutně uděláte trochu blbce. Možná i proto jsme v kině svědky něčeho, co by se dalo nazvat falešnou expozicí: tradiční Carriin voiceover vás uvede do základní vztahové konfigurace, kterou skončil seriál, a představí zvolna všechny aktéry – tři kamarádky pochopitelně ze všeho nejdřív. Jenomže se toho o nich moc nedozvíte.

Ano, na scénu nastupují s patřičným důrazem (příznačná Mirandina zrzavá kštice má zřejmě v cílovce vyvolat podobnou reakci jako silueta muže s kloboukem v Království křišťálové lebky). Pro jistotu jasně a zřetelně zazní, kdo je kdo, ale o šest let budovaném komplexním backgroundu postav neuslyšíte prakticky nic. Vidíte, že Miranda a Charlotte mají rodiny, ale už ne to, jakým komplikovaným způsobem k nim přišly. Předpokládá se, že jste připraveni. Bohužel, pokud tomu tak není, budou pro vás aktéři od začátku postrádat jakýkoli rozměr a, co je podstatnější, i některé motivace, pomocí nichž byste si mohli vysvětlit jejich jednání. Nejde o vhodnost nebo nevhodnost námětu pro nějakou skupinu diváků, film zkrátka sám a dobrovolně vylučuje z přepravy všechny nezasvěcené. Vlastně trochu lituji, že seriál znám a nemohla jsem si na vlastní kůži ověřit zkušenost diváka Sexem ve městě naprosto nedotčeného.

Aspoň částečná obeznámenost s fikčním světem čtyř bohatých Newyorčanek je tedy v každém případě nutná. Jinak by se vám například po celou vlekoucí se stopáž mohla vracet otázka, proč ta hysterická blonďatá žena tak trápí toho milého muže, který v jediné kritické chvíli na okamžik zpanikařil. Mezi námi, pokud se máte oženit s někým, kdo má na sobě šaty jako umotané z toaletního papíru a místo klobouku modrého opeřence (an ex-parrot?:), je to nepochybně náročná zkouška charakteru a menší selhání by mělo být omluvitelné. Nebo jiný příklad: Pochopí málo zasvěcený divák, co je zač Charlottin manžel Harry, který se tady projevuje už jenom coby plešatý buddha s nemizejícím dementním úsměvem? Nebo ho bude vnímat prostě jako jednu z pasivních mužských postav, což jsou tu mimochodem až na nějakého toho gaye prakticky všechny?

Heterosexuální muži se opravdu výhradně podvolují rozhodnutí žen, a pak se v skrytu duše užírají pochybnostmi (Pan Božský, konečně odhaleným vlastním jménem _________), případně brečí jako želvy (Mirandin manžel Steve), projevují zenovou vyrovnanost pacienta po lobotomii (Harry) nebo jsou rovnou fyzicky skoro nepřítomni (Samantin mladý přítel Smith). Dokonce ani v seriálu, soustředěném záměrně a pochopitelně na ženy, nehrály mužské postavy nikdy tak druhé housle. Film je definitivně proměnil na účelové figurky, neživotné blumy, které jednají jakoby bez vlastní vůle. O to snazší je samozřejmě pro ústřední ženskou čtveřici působit jako ty dominantní a důležité, na kterých jedině záleží.

Sex ve městě tím ovšem selhává nejen jako pokus o komentář k lásce a partnerským vztahům, ale i jako romantický film. Do vztahu jsou sice potřeba dva, ovšem bojím se, že milostná dvojice Carrie Bradshaw – Carrie Bradshaw se příliš počítat nedá. I když je to láska jako trám.

Emancipovat by tady rozhodně potřebovali spíš muži. Jsou přehlížení, odsunutí, případně využívaní jako chodící peněženky (děvčata totiž roztáčejí peníze jako snad nikdy za celých šest sezón), odsouzeni k tomu, aby se jejich život řídil podle partnerky. Na blogu jsem nedávno psala o tom, že seriál navzdory svojí pověsti za ženskou rovnocennost moc účinně nebojuje. Film tenhle problém vyřešil radikálně – ženy nejsou jen rovnocenné, jsou to manipulující vládkyně, kterým všichni ostatní tvoří jenom stafáž. Znalci mají možnost rozpoznávat svoje oblíbené detaily a dávat si dění do souvislosti s tím, co už vědí z televize, ostatní by však mohli být v lepším případě trochu zmateni, v horším vyděšeni.

Abyste si totiž plně užili film Sex ve městě, nestačí mít jen docela rád seriál Sex ve městě. Musíte na něj mít fetiš. Právě s tím film pracuje a to je jeho hlavní strategie oslovování publika – klíčovými slovy, povrchními znaky, opakováním a potvrzováním. Měli byste nadšeně pozorovat nové modely, vděčně se smát, kdykoli poznáte hlášku z televizního originálu, a zatajit dech nad tou ošklivou kabelkou od Vuittona, kterou Carrie daruje svojí osobní asistentce Louise (Jennifer Hudson). Měli byste vyjeknout nadšeným překvapením, když Carrie dostane osobní vzkaz od svojí oblíbené návrhářky Vivienne Westwood, která má i přes údajné antikonzumní postoje ve filmu ten největší product placement. Měli byste se jednoduše chytat známého a pro jistotu velkoryse pominout celek. To vám snad umožní odhlédnout od tuctové, předvídatelné zápletky i rozuzlení, které zdaleka neodpovídají dětinskému tajnůstkářství celé produkce před uvedením filmu do kin.  A můžete případně ignorovat i fakt, že slovní humor, který se dřív vešel  do jednoho třicetiminutového dílu, se nám tu rozmáznul na dvě a půl hodiny.