Ďábel nosí Pradu patří k mým guilty pleasures a lhal bych, kdybych předstíral, že se na dvojku netěším. Stanley Tucci, podobně jako v jedničce, navozuje atmosféru vyprávěním o mytologii módního časopisu Runway i módy jako takové. Miranda Priestly však musí trpět Alzheimerem, protože je nulová šance, že by si Andreu nepamatovala. V kontrastu s prvním filmem vypadá dvojka poněkud neživotně, šedě, nasnímaná jakoby s hloubkou hovoru po zoomu a bude nejspíš sloužit jako zdroj mnoha videoesejí o úpadku nasvícení mizanscény. Nezalidněně působí nejen prostory kanceláří, ale i milánská nákupní galerie Viktora Emanuela II. Jenže když se po letech spojí Madonna, úsměv Anne rozprostírající se přes celý obličej, úsečné pohledy Emily a ještě úsečnější Meryl, chytlo mě to.
Osobně tohle vždycky dávám za příklad lidem, kteří budou s vážnou tváří tvrdit (aniž by o tom měli ponětí), že práce asistentky je jen vaření kafe a "milenka šéfa", jak to bohužel velmi často ve filmech bývá. Jako někdo, kdo tu práci dělal, jsem v tom často viděla přesně ty důvody, proč jsem - ač to bylo velmi dobře placené - odešla, protože jsem taky chtěla mít nějaký osobní život.
Samozřejmě je něco jiného asistentka top manažera, a třeba spojení s recepční (tam na Vás řvou preventivně úplně všichni a suplujete i práci údržbáře, když v umývárně teče kohoutek a vy v sukni a na podpatcích klečíte pod umydlem, a snažíte se najít uzávěr vody...jo, to byly časy
jo, jednička u mě tehdy zahrála na správnou notu, protože jsem z podobné práce kvůli stresu odešla