Režisér Joachim Trier otvírá svůj snímek překvapivě, četbou slohovky, kterou o rodném domě napsala hrdinka Nora (Renate Reinsve). Podlé ní je dům šťastnější, když je plný lidí a obtěžkaný spíše než prázdný, a dává tak vzpomenout na kunderovský paradox, že lehkost může člověka tísnit více než tíha.

Z tohoto domu se tak stává regulérní figura příběhu a člen poněkud dysfunkční rodiny, o níž režisér Joachim Trier pojednává ve své Citové hodnotě. A je to v minulém roce podruhé, co se pojítkem událostí stává dům, podobně jako v jedinečném Pohledu do slunce čili Sound of Falling.

Dům Noře slouží často jako konspirátor, když jí našeptává rodinná tajemství (Nora totiž ví, kam se posadit, aby slyšela rozhovory nesoucí se z nižšího patra). Triera nicméně spíše než stěny domu zajímá to, co se odehrává mezi nimi. Citová hodnota vypráví o dvou dcerách slavného filmového režiséra Gustava (Stellan Skarsgård), který už patnáct let nic pořádného nenatočil a který byl svým dcerám absentujícím otcem. 

Gustav se obvykle v životě svých dcer zhmotňuje jako trauma, ale tentokrát se zjevuje osobně, když dorazí totiž na pohřební hostinu za svou exmanželku a matku Nory a Agnes (Inga Ibsdotter Lilleaas), s nimiž se chce po letech opět sblížit. 

Roky odcizení se snaží vynahradit tím, že své starší dceři, divadelní herečce, dedikuje velmi osobní scénář k filmu, do něhož si ji přeje obsadit. Ten zdánlivě pojednává o jeho vlastní matce, která v jejich domě spáchala sebevraždu. Nora ale odmítá, aniž by vyznání v podobě scénáře četla, s otcem si nerozumí a chová k němu výčitky. Musí tak překousnout, že je po jejím odmítnutí do role obsazena nesmírně populární herečka Rachel Kemp (Elle Fanning).

Přestože Trier směřuje k velké katarzi, přednost snímku spočívá v jeho povlovnosti a nelineárnosti. Ten se skládá z mnoha scén, které přibližují povahu hlavních postav a jsou nepostradatelné pro plné emocionální vyznění finále, aniž by byly na první pohled potřeba pro zápletku jako takovou. Trier nám dává nahlédnout do osobních I profesních životů Gustava i jeho dcer s velkou pečlivostí i pestrostí. 

Trier se může spolehnout na bezchybné výkony ústřední čtveřice. Ve své uměřenosti a opravdovosti strhující Renate Reinsve (která excelovala i v předchozím Trierově filmu Nejhorší člověk na světě), Stellan Skarsgård pak loni ovládl plátna i obrazovky, když se coby Luthen v Andorovi vrátil do jedné z vůbec nejpozoruhodnějších postav v univerzu Star Wars . Elle Fanning je skvělá jako nadaná herečka, o níž kritická obec pochybuje. A výkon Ingy Ibsdotter Lilleaas je rovněž nesmírně procítěný. 

Trier zde mimo jiné následuje tradici velkých filmů o filmu, můj nesmírně oblíbený subžánr, a odtuší toho zejména prostřednictvím Stellana Skarsgårda o vztazích i filmovém a divadelním umění překvapivě mnoho (bylo zajímavé porovnávat, kolik ze Skarsgårdových tezí o herectví, které sdílel během svých kviff talks během loňské návštěvy festivalu v Karlových Varech, šlo v odlišné formulaci zaslechnout i v Citové hodnotě). 

Také velmi cením to, že se snímek nebojí “pustit” úryvky z Gustavových filmů. A nejen to – jsou opravdu dobré. Vždycky je obtížné zobrazit génia – ve filmu i v literatuře – a tak tvůrci obvykle podvádějí a jejich talentu nás pouze informují popisem, aniž by ho skutečně ukázali. 

K tomu připojte momentálně velmi přiléhavou satiru na Netflix, když se Gustav podiví, že by se jeho snímek produkovaný právě tímto streamovacím gigantem mohl vyhnout uvedení v kinech, a nevěřícně se otáže, kde jinde by ho tedy měli diváci vidět. Dnes je to vzhledem k probíhající akvizici Warnerů Netflixem ještě přiléhavější moment než v době festivalového uvedení.

Dotkla se mě pak i scéna se stárnoucím kameramanem.

Název snímku dává samozřejmě vzpomenout Flaubertovu Citovou výchovu a i pro Gustava je napsání posledního scénáře a preprodukce velkou školou emocionální zralosti. 

Trierovo snímání odkazuje na krajinomalbu romantismu (červánky na pláži) a Citová hodnota je navzdory tomu, že pojednává předně o věcech nitra, velmi vzdušný, ba rozmáchlý film. Jakkoliv se Trier po celou délku stopáže věnuje emocím, aniž by sklouzával k laciné sentimentalitě, a kombinuje velký kumšt s pečlivou psychologizací.

Ještě více než v Nejhorším člověku na světě, kde podobné otázky o svobodě slova a umělecké integritě kladl umírající autor komiksů, se Trier prostřednictvím svých postav věnuje meditacím o povaze umění obecně a filmu zvláště. 

Přehrajte si trailer Možná mírně seversky podchlazená a v něčem trochu příliš úhledná a akademická Citová hodnota může být pro někoho především stylistickým cvičením, nikoliv nepodobným slohovce, kterou zpočátku předčítá Nora, pro mě jde ale o ohromně bohaté, myšlenkově úrodné, vrstevnaté dílo, které se řadí mezi ta nejlepší o filmovém natáčení.